Jenže po pár měsících nastalo drobné rozčarování. Měla jsem svátek a dostávala od přátel blahopřání, tajně jsem čekala, že si vzpomene také Adam, ale bohužel. Říkala jsem si, že mě taková maličkost nemůže připravit o dobrou náladu a nechala jsem to být. Jenže přišel svátek Adamovy známé, které přinesl dárek v podobě přáníčka a také ho spolu oslavili. Když jsem se to dozvěděla, spadla mi čelist a zeptala se, proč zapomněl, řekl, že to udělal schválně, protože svátky prostě nemá rád. Známá ho pouze pozvala a pozvání s dobrým vínem, prý nelze odmítnout.
Totéž se stalo s jeho narozeninami, které jak tvrdil, nikdy neslaví a nemá rád, když mu někdo přeje. Poslala jsem mu proto pouze zprávu s písničkou, kterou ignoroval. Když mu však přišla popřát známá o týden později, tak opět oslava a velké díky, za to, že si vzpomněla. Připadala jsem si jako blázen a nevěděla, co je vlastně pravda. Stále víc a víc, jsem měla pocit, že mi dělá cíleně naschvály, ale nechtěla jsem tomu uvěřit, neznala jsem ho takového, tohle přeci nebyl Adam, ale úplně cizí muž.
K drobnostem se přidávaly další a další a já zjistila, že Adam je úplně někdo jiný. Veškerý svůj volný čas trávil na internetu, kde chatoval s ženami, kterým radil a naslouchal. Pořád jsem si říkala, že jsou to jen drobnosti, které jdou vyřešit. Dříve jsme spolu rozebrali úplně všechno, od práce až po intimní věci, teď se Adam realizoval pouze přes internet. Když jsem k němu přijela oslavit naše výročí, nakoupila jsem spoustu dobrot a těšila na hezký večer. Vyrazili jsme ven a Adam něco schovával za zády.
„Asi má pro mě dárek, pomyslela jsem si a usmála se na něho.“ Bohužel koupil si dárek pro sebe, který prý nutně potřebuje k práci. Spolkla jsem zklamání a šli jsme domů slavit. Adam si však sedl k počítači, když jsem přišla se skleničkou vína, opět radil kamarádce. Dostala jsem šílený vztek a zeptala se ho, jestli je opravdu nutné aby i v tuto chvíli nedokázal zvednout zadek a věnovat se jen nám. Urazila jsem se, bouchla dveřmi a začala si balit věci. Nakonec jsem se dozvěděla, že stejné ženě si také stěžoval na náš vztah, jako malý kluk, místo abychom zapracovali společně, pomlouval mě, že jsem žárlivá a vadí mu, když si povídá s kamarádkami.
Míra mojí tolerance přetekla, nikdy jsem totiž nežárlila, naopak měl a má svobodu. Pokud je chyba, že chci, abychom pár hodin týdně trávili jen spolu bez společnosti počítače, tak ano jsem ta špatná já. Nechce komunikovat, ani nepřizná, že nějaký problém je a já najednou zjistila, že moje velká láska, ten obrovský plamen, který hořel, jen doutná. Jsem chladná, odtažitá a nedokážu to změnit.
Otevřely se mi oči, když jsem potkala po třiceti letech kamaráda, který dokáže naslouchat, vnímat, je pozorný, milý, ale já zatím nedokážu vztah s Adamem ukončit. Všechno je příliš čerstvé a tak jsem to řekla i kamarádovi, přesto kdykoliv potřebuji, je mi nablízku, ochotný pomoct.
Pomalu procházím náš poslední rok a vím, že mám také vinu, měla jsem Adamové chování zarazit hned v počátku a drobné problémy řešit okamžitě, jenže jak, když nechtěl a vinu obrátil vždy proti mně.
Přemýšlím co dál, mám vztah ukončit nebo nám mám dát ještě čas a čekat? Myslíte, že je možné, aby se z pozorného kamaráda, stal obyčejný buran? Stále tomu nemohu uvěřit.
Foto zdroj: profimedia.cz
