Příběh čtenářky: Nemluvím se svou matkou už rok, nadržuje mé sestře

O tom, že rodinné vztahy jsou někdy pořádně složité a ustát rozepře v rodině není moc lehké, už se asi občas přesvědčil každý z nás. Ale že to někdy dojde až tak daleko, že spolu už přes rok nemluví? Své o tom ví naše čtenářka Veronika.

pribeh-ctenarky-1-1100x618.jpg Zdroj: www.shutterstock.com

Rodinné vztahy bývají často složité, ne vždy se totiž smíříme s tím, jak se rodiče chovají nejen k nám, ale i k našim sourozencům. Můžeme mít pocit, že je třeba nechápou a tlačí do něčeho, co nechtějí, ale můžeme cítit i opak. Máme dojem, že nadržují sourozenci více než nám, nebo že jsou příliš shovívaví a svou lehkovážnou výchovou spíše škodí. Takový pocit má právě naše čtenářka Veronika (28 let), která se nemůže smířit s tím, že s její sestrou Lenkou zachází jejich matka příliš opatrně a nevidí věci, které vidí právě Veronika.

„Moje rodina vždy držela pospolu. Je to možná také tím, že máma vyrůstala jako jedináček a můj otec má bratra, kterého vídá zřídkakdy, protože strýc za doby totality utekl do Ameriky, kde už zůstal,“ začíná vyprávět Veronika. „Já mám jednu sestru, o dva roky mladší, než jsem já. A naše rodiče se nám vždy snažili dělat krásné dětství. Podnikali jsme výlety, chodili do kina a docela dlouho jezdívali na společné dovolené.  Pamatuji si, že když mi bylo dvacet, všichni jsme spolu odletěli na týden do Paříže a vůbec mi nevadilo, že jsem už velká holka, co by na dovolenou, navíc do města romantiky, měla jezdit třeba s nějakým přítelem.

Prý má sestra citlivou duši a deprese

Ale za pár let jsem potkala lásku a od našich se odstěhovala. Samozřejmě, že to našim nevadilo, pomohli mi se stěhováním a já začala bydlet s Petrem, se svou první vážnou známostí. Ale po dvou letech jsme se rozešli. Bylo mi dvacet šest a zpátky k našim se mi nechtělo, tak jsem šla do podnájmu. A musím říct, že jsem si tu samotu začala užívala. Moje setra stále bydlí u rodičů. Rozhodně ale není žádný svatoušek, jenže v tom umí chodit, a rodiče vždy nějak obelstí. Vlastně jsem měla vždy pocit, že jí nadržují. Vždy jí vše odpustili a domácí práce jsem většinou dělala já. Nešlo jen o to, že je mladší, ale tak nějak jsme ji brali jako zranitelnou a citlivou osobu. Mívala často plačtivé období, a také prý trpěla na deprese. Ale tohle jsem já nikdy nebrala vážně. Podle mě se v tom jen vyžívala, koneckonců je doba, kdy každý druhý říká, že má deprese, ale toto opravdové onemocnění má málokdo. Ale naše Lena, jak si říká, protože Lenka jí přijde moc obyčejné, tvrdí, že ona je prostě komplikovaná bytost, protože má uměleckou duši.

Jen samé bary a muži

Na to já nikdy nebyla, vystudovala jsem ekonomku a živím se jako účetní. Lena se nejdříve přihlásila na konzervatoř, že z ní bude herečka, ale nevzali ji, tak šla studovat výtvarnici. Malovala docela krásné obrázky, ale studia nedokončila. Ale pracovat nešla, občas zajde na nějakou brigádu, ale spíše vysává rodiče. A chodí si po večírcích a střídá milence jako ponožky. Vím, že je to moje sestra a neměla bych tak o ní mluvit, ale štve mě, že rodiče vůbec nevidí, jaká opravdu je. Taky se divím tomu, že máma o ni nemá strach. Prostě jí věří úplně vše, například historky o tom, jak v noci nemohla dorazit domů, protože se její kamarádce udělalo špatně a ona s ní raději zůstala u ní. A přitom na Leně bylo vidět, jakou má kocovinu, a že byla celou noc někde v baru.

Rodiče pravdu nevidí

Nejdříve jsem si pokusila promluvit s Lenou, ale ta mi odpověděla, že to vidím moc černě, a že ona je křehká duše, co hledá inspiraci. Když jsem viděla, že to nikam nevede, a Lena už je opravdu dospělá ženská, co by měla mít rozum, snažila jsem se něco naznačit naší mámě. Ale ta držela s Lenou. Že prý jim doma nevadí, a proč na ni nasazuji. „Já neříkám, že ji máte vyhodit na ulici, jen že by vám měla přispívat na bydlení, aby konečně dospěla,“ bránila jsem svůj postoj. Na to mi ale matka odpověděla, že jsem dost nespravedlivá, protože oni mi tenkrát pomohli se stěhováním a dali i nějakou korunu do začátku a já teď, když se mi daří, nepřeji vlastní sestře.

Nesplněný sen matky 

Pak Lena zmizela. Na týden. Rodiče byli i na policii. Ale Lena se po několik dnech vrátila s tím, že si potřebovala ujasnit pár věcí. A pak prohlásila, že jí došlo, že musí malovat, ale ne komerčně. Tím tedy chtěla říct, že se jako velký umělec zavře u sebe ve svém dětském pokoji a bude si čmárat, co chce, ale živit ji budou rodiče. A mí rodiče jí na to kývli. „Zbláznili jste? Vždyť to není dobrý ani pro ni,“ protestovala jsem. Ale máma řekla, že svou dceru prostě podpoří v jejím talentu a kdo ví, třeba z ní jednou bude slavná malířka. Tohle jsem nemohla dál poslouchat. Byla jsem sice ráda, že se sestra vrátila zpět a že ji policie nenašla nikde mrtvou, ale tohle bylo na mě silné kafe.  Pěkně od plic jsem jim pověděla, co si o tom myslím, jak je podle mě Lena rozmazlená a žádná umělkyně není, že si to na jen hraje, a odešla jsem pryč. Na nedělní oběd jsem nedorazila. Matka mi nevolala, urazila se. Ale ozval se táta s tím, že mě vlastně chápe, ale ať se snažím pochopit mámu, protože ona, když byla mladá, měla ambice být zpěvačkou, ale odzpívala jen pár písniček v několika barech, a pak nastoupila do zaměstnání, přišla rodina a její sen skončil. Ale tohle vysvětlení mi nestačilo. Vždyť Lena se vůbec nesnaží.

Čekám na omluvu

Uplynul rok, co jsem nedorazila na nedělní oběd a od té doby tam nebyla. Otec mi sem tam zavolá, ale matka nikdy. Urazila se. A já vlastně taky. Se sestrou občas mluvím, ale mám pocit, že mnou pohrdá. Je mi líto, že s mámou nemluvím, ale nevím, jak to napravit. Ustoupit já nechci,“ má jasno Veronika.

Myslíš, že Veronika přehání nebo jsi na její straně, a i podle tebe jejich matka nevidí pravdu? Napiš nám do diskuze, co by nyní měla Veronika udělat.

Foto: Shutterstock.com

4.12.2018 4:00| autor: Alžběta Bublanová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít

TOPlist