Esemeska

„Tys byl zase s Kancem, co “ Rozesmál jsem se.

„Jen počkej, já mu řeknu, jakou jsi mu dala přezdívku! A až zase budeš chtít jít na prohlídku, tak si hledej jiného gynekologa!“ Kanec neboli Martin Klinec, byl můj kamarád od první třídy, výborný gynekolog, který neměl daleko k hrubším výrazům. Byl takový odmalička a měl s tím problémy už na škole. Alespoň ze začátku. Později si na jeho slovník všichni zvykli. Spolužáci, učitelé i pan ředitel. Martin byl prostě svérázná individualita a to, jak dával zaznít peprné češtině, by se někdy dalo dokonce nazvat přínosem českému jazyku!

Když jsme si šli lehnout, vzpomněl jsem si, co mi Martin odpoledne říkal a jemně jsem se dotkl měkkého chlupatého hrbolku pod její noční košilkou. „Víš, jak tomuhle místečku říká Martin “

Naježila se. „Řekni mu, ať o tom vydá slovník!“ Přitlačil jsem na hrbolek ruku. „Krtina. Říká tomu krtina…“

Představil jsem si krtčí hromádky a musel jsem uznat, že Martin má pravdu! To místečko opravdu vypadá jako malá, načechraná krtinka! Jitka se pohrdavě ušklíbla a otočila se ode mě na druhou stranu. Tak to ne, holčičko! Tolik času na sebe nemáme, abys trucovala, když já se na tebe celý den těším! Vrhl jsem se na ni a její odpor rychle slábl. Když jsme se propletli, byl Martin i s krtinami zpátky ve své nemocnici…

Než jsme se ráno před domem rozloučili, domluvili jsme se, že se uvidíme až druhý den večer, protože jsme chtěli jít přát mé matce k narozeninám. Já pak jel tramvají do našeho výzkumného ústavu a Jitka metrem do svého fotoateliéru.

Odpoledne mi volala sestra, jestli k matce půjdeme večer společně. Došlo mi, že jsem se o den spletl a matka má narozeniny dneska. O dárek nešlo, ten jsme s Jitkou už koupili- keramickou hlavu dívky, která má místo vlásků zelenou kytičku-, ale věděl jsem, že Jitka má dneska večer práci. Mobil nebrala, tak jsem jí poslal esemesku.

Jitunko, omlouvam se! Ty narozeniny jsou uz dneska. Jsem blbec. Na kolenou te prosim, utec z prace! Sraz v 17.00. na tramvajovy zastavce před nasima. Promin. 

Asi za půl hodiny mi přišla odpověď.

V 17.00. nemuzu. Prijedu az v 18.00. Fotím krtiny.

Krtiny To mi bude toho chudáka Martina pořád předhazovat Kdyby měla v ateliéru práci, tak bych to samozřejmě pochopil! Byla to moje chyba, že jsem se o den spletl. Ale dělat si blbou srandu, že fotí krtiny a nemůže přijít v pět, to je tedy hodně silný kafe! Pro jistotu jsem to zkusil ještě jednou.

Takze v 17. hodin nemuzes kvuli krtinam

Odpověď přišla hned.

Jo. Musim fotit krtiny. Dve holky. Libily by se ti. Krasny, kudrnaty.

To se mi snad zdá ! Martin bude mít nakonec pravdu, když říká, že ženské, které nejvíc rozčiluje, jak mluví, jsou většinou sprostší než on! Tak ona mi napíše, že by se mi líbily kudrnatý krtiny! Poprvé za dva roky, co spolu chodíme, mě napadlo, jestli je opravdu ta pravá…

Domluvil jsem se sestrou, že se sejdeme o hodinu později a Jitce jsem poslal esemesku, že na ni počkáme na zastávce. Když krátce po osmnácté hodině vystoupila s úsměvem z tramvaje, v ruce velikou krabici, ani se mi nechtělo jít jí naproti. Sestra do mě šťouchla a vzala mi z ruky tašku s keramickou hlavičkou. „Co koukáš Jdi jí pomoct!“

Jitka mi dala pusu na tvář a vrazila mi krabici do ruky.

„Tvoje maminka je jednička, proto je jednička i na dortu!“ Když se přivítala se sestrou, ukázala na krabici. „Je nádherný! Takový dort jste ještě neviděli! Nechali mi ho! Prý jdou ještě na návštěvu!“

Cože ! Ty nahatý holky se fotily s dortem Ona chce dát mámě dort od nějakých kurev ! Naštval jsem se.“Co je to za dort “ Jitka si stoupla na špičky a políbila mě na tvář.

„Dort na křtiny, Luděčku! Vždyť jsem ti psala, že fotím křtiny! Dvě holčičky! Dvojčátka! Nádherné! Kudrnaté jako ta hlavička, co neseme mamince!“

Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ CHCE ŽENA ZHUBNOUT, kterou vydalo nakladatelství Erika v roce 2005. Vše, co chcete vědět o této spisovatelce, které nedávno vyšla sedmnáctá kniha, se dozvíte na www.kdyz.cz.