VAŠE DÍTĚ VE VĚKU OD 1 DO 3 LET

CO SI POČÍT, KDYŽ DÍTĚ „NIC NEJÍ“ Ve střetech kvůli jídlu jsou rodiče vždycky těmi, kdo prohrávají. JAK SE CHOVAT, KDYŽ JE VZTEKLÉ NEBO AGRESIVNÍ Zneklidnit by nás měla taková situace, kdy dítě projevuje kruté nebo brutální chování vůči svému okolí, slabšímu dítěti nebo zvířeti, a to bez známky lítosti nebo pocitu viny. JAK MU PŘEDČÍTAT POHÁDKY Děti vyžadují stejný tón hlasu, stejná slova, stejné tajemství! JAK HO UČIT UMÝVAT Ve skutečnosti se nejedná o to, abyste dítě nechali samotné v koupelně a šli dělat něco jiného! JAKÉ MÍSTO MÁ V RODINĚ OTEC Otec není jen tím, kdo dítě zplodí, nebo jeho společníkem či druhou maminkou. SMYSLY MÁME PRO RADOST. K tomu, abychom se naučili něco nového, nám nepomáhá jen hlava…

Vaše dítě ve věku od 1 do 3 let
Anne Bacus

Když dítě nic nejí

„Dítě, které nic nejí“, patří do kategorie dětí, již velmi dobře znají lékaři, pediatři a v neposlední řadě také psychologové. Obecně lze říci, že to je dítě veselé, živé, aktivní, normálního vzrůstu, bez viditelných příznaků podvýživy, které snadno navazuje kontakt. Lékařská prohlídka u něj v 95 % případů nenajde žádnou anomálii ani nedostatek.
Ale toto „dítě, které nic nejí“, své pravé úmysly tají – zcela jistě je nemocné, zemře vysílením nebo přestane růst, protože to nakonec říká jeho maminka – prostě nic nejí!

Obvykle bude mít dotyčné dítě snahu jíst zcela normálně podle svých potřeb (slovo „normálně“ má zde velmi široké rozpětí). To, co sní, mu prospívá a postačuje jeho potřebám. Ale rodiče, a obzvláště maminka, která stojí v těchto konfliktech v první linii, mají za to, že dítě se stravuje špatně. Podle nich by mělo jíst víc, něco jiného, pravidelněji, vhodnější potraviny atd.
Podívejme se na příklad: Dítě má zcela přirozeně sníženou chuť k jídlu, a v důsledku toho jí méně. Matku taková situace znervózňuje, Dítě, které je velmi citlivé, rozpozná, že může mít navrch, zcela odmítá podřídit se teoretickým pravidlům o tom, jak by se mělo stravovat, a zkouší při každém dalším jídle stejný scénář. Vzniká velké napětí, stejné střety se začnou opakovat při každém jídle.

Jakmile maminka k dítěti přiblíží lžíci, dítě uhne hlavou. Matka na něj naléhá, otec se zlobí. Zkusí tedy dítě zabavit tak, že dělá kašpárky, vypráví mu pohádky, posadí ho před televizi, a jakmile otevře pusu úžasem, strčí mu do ní lžíci polévky. Rodiče se také uchylují k vydírání – jednu lžičku za maminku, jednu za tetu Věru, jednu mně pro radost…
Každý z účastníků tohoto divadla v sobě hromadí hněv a znepokojení. Jídlo trvá hodinu, ale dítě spolkne jen několik soust, která by nestačila nikomu. Přestává sledovat své tělo, potřeby a chutě. Snaží se vyhovět, nebo se naopak protiví přáním své matky.

V závažných případech je nátlak takový, že dítě nakonec opravdu v přítomnosti matky nic nejí a zvrací, pokud ho do jídla nutíme. Vybuduje si jak nechuť k jídlu, tak také odhodlání být silnější. Věřte tedy tomu, že dítě se do jídla nutit nemá.
Ve střetech kvůli jídlu jsou rodiče vždycky těmi, kdo prohrávají. A to jak v krátkodobé perspektivě, protože dítě se utvrdí ve svém odmítavém postoji, tak ovšem i v dlouhodobé perspektivě, protože dítě, které si zvykne na konflikty, může je vnášet i do dalších oblastí, například do oblasti spánku, nebo začne trpět jinými rozmary. A to za to nestojí.

Myslíte si, že vaše dítě nic nejí, nebo přinejmenším že nejí dostatečně? Nabízíme vám několik postřehů a dobře myšlených rad, které mohou pomoci dítěti zachovat (nebo navrátit) radost z jídla a které mu umožní, aby bylo zodpovědné za své potřeby a zdravě rostlo.
V naší společnosti, která zápasí s nadbytkem, si dospělí lidé zvykli jíst vzhledem ke svým potřebám a zdraví příliš mnoho. Zapomínáme na své skutečné potřeby, zatímco děti si jich jsou stále vědomy. Čtyři pravidelná a vyvážená jídla denně jsou společenským zvykem, nikoli tělesnou potřebou. Potřeby každého z nás jsou velmi různorodé. Proto nemá vážnější význam, když některé z jídel vynecháte.
To, že se zpomaluje růst dítěte, nesouvisí s malým příjmem potravy.
Společné jídlo s rodinou by nemělo být ani příčinou úzkosti, ani zdrojem napětí.
Když jíme jen tehdy, když máme hlad, nezasluhuje si to žádnou zvláštní pochvalu. Když naopak nejíme, pokud hlad nemáme, nezasluhuje si to zase žádnou výčitku. Naopak to dokazuje, že nasloucháme svým vlastním potřebám. Jíme přece proto, abychom uspokojili své potřeby, ne abychom udělali radost mamince.
Pokud má dítě malou chuť k jídlu, je potřeba předkládat mu malé (tedy skutečně velmi malé) porce. V opačném případě ho odradíme dokonce i od toho, aby vůbec začalo jíst. Navrhněte mu, že mu později přidáte. Pokud bude mít ještě hlad, nechá si přidat.
Nezabývejte se tím, co má vaše dítě na talíři, ani co na něm zůstalo. Seberte mu talíř ve stejnou chvíli jako ostatním, pokud jíte společně, nebo po rozumné době, pokud jí samo, a přineste další chod bez jakýchkoli poznámek.
Stejně máte-li dojem, že dítě snědlo během společného jídla málo, nevařte mu náhradní pokrm speciálně jen pro ně. Nesnažte se ani dítěti jídlo vynahrazovat tím, že mu budete během stolování nabízet sušenky („Alespoň když se nají těch sušenek!“) Zákusek není odměna, proto ho dítěti nezakazujte, pokud nedojedlo hlavní chod.
Nikdy dítě do jídla nenuťte, ani rádoby zábavným způsobem, například tak, že budete dělat šašky, abyste odvrátili jeho pozornost, nebo vyprávěním pohádek o autíčkách, která jedou zaparkovat do garáže.
Pokud to je potřeba, dejte dítěti jídlo a nevšímejte si ho. Chovejte se, jako kdyby vás otázka jeho stravování už nezajímala.
Pokud se takové postupy zdají maminkám příliš tvrdé, možná to zvládne tatínek (sestřenice, babička…). Někdy je k vyřešení konfliktu, pokud už jednou vznikne, vhodnější méně úzkostná osoba.
A několik slov na závěr – jestliže jste si jisti, že vaše dítě je zdravé a roste normálně, přestaňte se neustále zabývat množstvím jídla, které dítě pozře, a soustřeďte se spíš na jeho radost z jídla. Uvidíte, že problémy, máte-li jaké, se dají rychle do pořádku.

Agresivita a útočnost dětí

Agresivní chování je společné všem dětem mezi prvním a třetím rokem života. Zneklidňovat by nás spíše měla jeho absence, která z dítěte může učinit oběť kamarádů, anebo je vlastní takovému dítěti, které nedává najevo, co cítí.

Na druhou stranu velmi důležitým prvkem výchovy a socializace dítěte je usilovat o to, aby dítě dokázalo kontrolovat své jednání a vybilo své agresivní nálady na neživých předmětech (může se vztekat a kopat přitom do fotbalového míče, ale ne do nohy malé holčičky).

Agresivita dítěte se může v tomto věku projevovat přímočaře – dítě například tahá kočku za ocas, pere se s kamarády, strká do nich, poškrábe je nebo pokouše, hodí dřevěné kostky do kočárku s menším bráškou, rozbíjí hračky, tahá maminku za vlasy nebo ji uhodí. Agresivita se může také projevit neustálým naléháním a požadavky na rodiče, které přímo dusí.

Tyto dvě podoby dětské agresivity jsou normální. Zneklidnit by nás měla taková situace, kdy dítě projevuje kruté nebo brutální chování vůči svému okolí, slabšímu dítěti nebo zvířeti, a to bez známky lítosti nebo pocitu viny.

Účinná výchova spočívá v tom, že dítě naučíme, aby se nenechalo ihned strhnout k agresivním projevům, protože to k ničemu nevede. Na jedné straně je nutné dítěti jednoznačně agresivní jednání zakázat a naučit ho respektovat morální pravidla: „Nechci po tobě, abys měl svého kamaráda rád nebo aby sis s ním hrál, ale zakazuji ti, abys mu ubližoval.“ Nebo: „Jestli jsi na mě rozzlobený, jdi na chvilku do svého pokoje, ale nenechám tě, abys mě tloukl.“ Dítě, kterému toto řeknete, bude vědět, že jeho pocity (vztek, nenávist…) respektujete a nemáte z nich strach. Tím, že tyto pocity vnímá a porozumí jim, se utlumí i jeho agresivní jednání.
Na druhé straně je ovšem potřeba dítěti umožnit, aby mělo kde vyjádřit své agresivní pocity takovým způsobem, že neutrpí morální pravidla ani jeho bližní. Některé aktivity pomáhají takovému jednání čelit, dítě si může například hrát se svými plyšáky, s vodou a hlínou, tlouct kladívkem nebo kopat do balonu, běhat nebo skákat. Můžete tak pro dítě vymyslet trochu „agresivnější“ hry, při kterých se agresivita uvolní, ale nebude působit destruktivně na dítě a jeho okolí.
Pokud rodiče vedou dítě k sebekontrole a nepřesvědčují ho, že život je jeden velký boj, a čím dřív se na něj připraví, tím lépe, začne se postupně u staršího dítěte agresivita projevovat mnohem přijatelnějším způsobem – projeví se ve slovech nebo hrách na „tvrďáky“ (na kovboje, na rvačku, na bitvy…) – a neobrátí se přímo proti živé bytosti.

Pro tuto výchovnou etapu, kdy se rodiče snaží respektovat pocity dítěte, ale potlačovat jeho agresivní jednání, je určující jeden faktor, a to jejich vlastní jednání. Dítě se naučí sebekontrole tak, že mu půjdete příkladem. Jak by mohl rodič chtít po svém dítěti, aby se nechovalo agresivně, když on sám se snadno rozčílí, křičí a fyzicky svému dítěti ubližuje?
Musíte se vyvarovat jednání oko za oko, dítěti, které kouše nebo bije druhé, nesmíte udělat to samé. Jinak byste totiž jeho chování ospravedlňovali víc, než když s ním jen mlčky souhlasíte. Dítě si pomyslí: „Když to může dělat maminka, proč bych to nemohl dělat já?“ Pokud budete na dítě křičet, budete mu dokazovat, že se chová agresivně, budete mu hrozit, že už ho nebudete mít rádi, dáte mu nálepku „zlého a zlobivého dítěte“; nebo když před ním budete snižovat autoritu druhého rodiče, dočkáte se jistě v krátké nebo delší době negativních důsledků.

Jaké místo má v rodině otec

Může se nám zdát, že není na místě začínat kapitolu tímto názvem. Ale knížka, kterou máte před sebou, se od první do poslední stránky obrací stejně tak na tatínky jako na maminky. Věříme totiž, že díky současnému modernímu stylu života a proměnám myšlení se jejich role dají vzájemně nahrazovat. Tedy že je nyní více či méně možné, aby tatínkové dítě krmili, chodili s ním na procházky, mazlili se s ním a koupali ho stejně jako maminky. A maminky se zase s ulehčením podělí o otcovské úkoly a domácí práce se svým mužem.

Není na tom nic divného. Ženy jsou celý den v práci stejně jako muži. Ale kdo si nakonec bere dovolenou, když dítě onemocní? Kdo s ním jde k lékaři? Kdo jde s dítětem k zápisu do školky nebo do školy? Kdo k němu v noci vstává? Kdo pere a žehlí? Kdo je denně zodpovědný za péči o dítě a jeho výchovu? Máma a zase jen máma. Pouhé 1 % párů se vymyká tomuto pravidlu a ženské časopisy se marně snaží podpořit v takovém přístupu mnohem větší počet lidí.
Ne že by tátové měli své dítě méně rádi nebo se o něj nezajímali, ale důvod je ten, že takzvaně „nemají čas“. Stěží se někdy s dítětem potkají ráno a večer, sotva se stihnou s ním rozloučit. Dlouhá cesta z práce domů navrch k celému pracovnímu dni udělá také své. Zbytek pak dokoná ztráta chuti, vůle nebo zájmu o velmi malé dítě.

To je ovšem jen velmi hrubá charakteristika. Ve skutečnosti se dnes situace v jednotlivých rodinách velmi liší. Někteří tatínkové se postarají o hraní, někteří o procházky a někteří i o koupání, ať už příležitostně, nebo pravidelně. A konečně někteří nedělají nic, snad jen v neděli spraví nějaké pochroumané hračky. Budují kariéru, vydělávají na denní chléb, což je samozřejmě v pořádku, ale nestačí to k tomu, aby se mezi nimi a jejich dítětem vytvořil vztah založený na důvěře a přátelství.
Není možné všechno omlouvat prací, vždyť maminky také pracují, a vždycky je možné dítěti alespoň zatelefonovat nebo si vyhradit chvíli na společnou procházku. Zní to banálně, řekneme-li, že ztracená léta nelze dohonit, ale platí to zvlášť v případě výchovy dítěte. Základy kvalitních vztahů mezi otcem a dítětem se vytvářejí právě v raném dětství.

Nemáme zde místo na to, abychom tuto otázku rozebírali hlouběji. Ale je důležité zdůraznit, že otec není jen tím, kdo dítě zplodí, nebo jeho společníkem či druhou maminkou. V době, kdy se rodina s dítětem sžívá, je ho více třeba u dítěte než u manželky. Jeho pozice vzhledem k dítěti je stejně důležitá jako pozice matky a bylo by dobré, kdyby mu všichni (celá společnost, ale také matka dítěte a on sám) umožnili využívat ty prostředky, které mu dovolí se takového úkolu ujmout. I když jsou důsledky, které má pro dítě nepřítomnost jednoho z rodičů v rodině, spojeny s mnoha faktory, je vždycky ohrožena budoucí vyrovnanost dítěte.
Dnes se setkáváme s mnoha rodiči, kteří o všedním dni dítěte nevědí nic. Svou roli táty nebo mámy můžeme plnit plnohodnotně jen tehdy, pokud chceme být svým dětem co nejblíž, sledovat jejich rozvoj a být skutečnou součástí jejich života.

Již tradičně byl otec vždycky tím, kdo sloužil jako prostředník mezi dítětem a společností, do které ho postupně uváděl. Z hlediska dalších rysů utvářejících psychiku dítěte plní otec tyto úkoly:

pomáhá dítěti otevřít se okolnímu světu tím, že mu umožní vystoupit z dvoustranného vztahu s matkou a pomáhá mu se osamostatňovat;
poskytuje mu nové, různorodé a vzrušující podněty a umožňuje mu vnímat svět plastičtěji;
zprostředkovává dítěti modelový obraz společnosti, jakýsi ideál a podporu, díky nimž se dítě učí rozhodovat a vymezuje se vůči okolí;
působením své autority vytváří v dítěti pocit jistoty, upevňuje jeho náklonnost a umožňuje mu vymezit se vůči okolí bez negativních důsledků;
učí dítě chápat rozdíly mezi pohlavími a poznávat své vlastní pohlaví – chlapec nalezne v otci identifikační vzor, dívka zase svého prvního prince.

Čas na pohádku

Čtení nebo vyprávění pohádek a příběhů bývá obvyklou součástí večerního rituálu před spaním. Pokud je dítě neklidné, pohádka mu pomůže uklidnit se a jemně ho přenese do říše snů. Je vhodná i tehdy, je-li dítě unavené, protože od něj nevyžaduje aktivní účast.

Samozřejmě existují i další příležitosti, při kterých můžeme dítěti s úspěchem vyprávět příběh nebo si s ním prohlížet knížku. Brzký kontakt dítěte s psanými texty je nejlepším (a pravděpodobně jediným) prostředkem, jak mu vštípit lásku ke knihám a potěšení z četby.

Zásluhy pohádek a příběhů

Pohádky a příběhy rozvíjejí slovní zásobu dítěte a živí jeho představivost. Rozvíjejí u dítěte schopnost sledovat logický vývoj událostí, které někdy končí tak, jak se očekávalo, jindy naopak překvapivě. Pohádky a příběhy umějí ovšem ještě něco. Zároveň s rozvojem inteligence a představivosti také pomáhají dítěti, aby lépe porozumělo samo sobě.
Díky tomu, že se dítě v pohádkách setkává s hrdiny, se kterými se může identifikovat, pomáhají mu vyřešit jeho nevědomé obavy a vnitřní konflikty. Dítě se tak zbavuje pocitu viny, protože vidí, že podobné věci prožívají i jiní, a získává větší sebedůvěru.
V takových pohádkách, kde hodní hrdinové jsou opravdu hodní a zlí zase opravdu zlí, se dítě snadno najde. Má radost, když kladní hrdinové vítězí, protože takové pohádky posilují jeho představu spravedlivého světa.

Co dětem vyprávět

V dnešní době je k dispozici mnoho pohádkových knížek a příběhů pro malé děti. Knihovníci nebo knihkupci vám poradí, které knížky jsou vhodné pro konkrétní věkové skupiny dětí.

Tradiční pohádky (lidové pohádky, knížky Boženy Němcové, K. J. Erbena aj., ze kterých můžete při vyprávění vycházet) vyprávějí o konfliktech a obtížných situacích, které se ozývají stejně v nevědomí dětí všech národností a dob.
Téměř vždycky v těchto pohádkách zvítězí slabší, hodný nebo maličký hrdina nad silnějším a zlým protivníkem, často pomocí lsti, chytrosti nebo svého elánu.
Stejně tak mají děti rády i současné příběhy. Malé děti mají zvlášť v oblibě příběhy o zvířátkách a jejich mláďatech, se kterými se identifikují. Podobně je tomu i u příběhů s malým hrdinou, který se dítěti podobá. Dítě se pak necítí tolik osamocené, protože vidí, že i jiné děti mají stejné problémy, provádějí stejné lumpárny a mají pocit, že je nikdo nechápe.
Dnes už existuje řada časopisů pro děti, ve kterých dítě najde často velmi kvalitní příběhy a pohádky, jež jsou přizpůsobeny jeho věku.
Pokud patříte mezi ty rodiče, kteří mají dostatek představivosti, aby si mohli vymýšlet vlastní příběhy, má vaše dítě opravdu štěstí. Zatímco knížky mají „padnout“ všem dětem bez rozdílu, vy svému dítěti vymyslíte příběhy přímo „na míru“.
I když se vaše příběhy budou držet více méně schématu klasických pohádek, můžete je obohatit o tisíce drobností, které se týkají právě jen vašeho dítěte. Dítě tak bude mít dojem, že je jejich přímou součástí.

Ve vašem vyprávění se objeví takové věty, které budou typické právě jen pro vaše vlastní vyprávění a pro vaše vlastní nevědomé pocity, a to dítě velmi dobře přijímá. Pomůže vám to usnadnit vzájemnou komunikaci, což oceníte později v jiných situacích.

Jak dítěti předčítat knížky

Děti mají rády, když ten, kdo jim přečítá, zároveň příběh jakoby i hraje. Přitom je důležité měnit tón hlasu, podobně jako na jevišti, aby se dítě do příběhu vžilo, chvělo se, s napětím očekávalo, co bude dál, mělo strach, bylo dojaté, pociťovalo neklid nebo se bavilo, nechalo se překvapit vývojem událostí a nakonec se s ulehčením dočkalo rozuzlení.

Nemusíte se bát při čtení knížky nahradit slovo nebo spojení slov, které je pro dítě příliš složité, jiným, bližším výrazem. Máte při předčítání naprostou svobodu – můžete uplatnit vlastní kreativitu a přizpůsobit text k obrazu svému a hlavně přizpůsobit ho svému dítěti (zjednodušit ho, pozměnit některá slova apod.).
Děti mají velmi rády, když se jim čtou často stejné příběhy tak dlouho, dokud neznají celé pasáže zpaměti. A přečtete-li je vždycky se stejným nadšením, okouzlí děti takový příběh znovu, jako by to bylo poprvé.
Příběhy poslouchané s oblibou opakovaně mají u dětí hlubokou odezvu a děti v nich nacházejí odpovědi na otázky spjaté s úrovní svého vývoje. Je proto naprosto přirozené, když dítěti vyhovíte v jeho přání a budete příběh mnohokrát opakovat. Ale pozor – děti vyžadují stejný tón hlasu, stejná slova, stejné tajemství!

Učíme dítě, jak se samo umýt

Dítě se dožaduje větší samostatnosti slovy „já sám/já sama“, která někdy dokážou lézt pěkně na nervy. Využijte jeho touhy a veďte ho k tomu, aby se dokázalo postarat o vlastní tělo, například aby se umělo samo umýt. Mnoho rodičů si myslí, že je na to příliš brzy, že to dítě nezvládne nebo že se umyje nedostatečně. Jiní rodiče se zase neradi vzdávají této povinnosti, která jim přináší příjemné společné chvíle.

Ve skutečnosti se nejedná o to, abyste dítě nechali samotné v koupelně a šli dělat něco jiného už jen proto, že je tu stále přítomné nebezpečí utopení (dítě může uklouznout a utopit se i ve velmi malém množství vody až do věku čtyř nebo pěti let) – v koupelně musí být někdo s dítětem po celou dobu koupání.
Máme ovšem na mysli to, že je možné vést dítě k tomu, aby o své tělo pečovalo samo. Jakmile to je možné, musí dítě získat pocit zodpovědnosti za to, co se ho intimně dotýká a co se týká jeho vlastního těla. Dítě jednou bude samo jíst, mýt se, chodit na toaletu, utírat se, svlékat se a oblékat se apod. Proč tedy nevyužít tohoto období, kdy o všem říká „já sám/ já sama“, a nepovzbudit ho, aby se v tomto směru naučilo o sebe postarat?

I zde platí, že „propaseme-li ten pravý čas, pak pozdě bycha honit“. Pokud maminka i nadále trvá na tom, že za dítě všechno udělá, dítě se o sebe postarat nenaučí. Jestliže si ovšem nyní dáte trochu práce, vyplatí se to později. I když tento způsob vyžaduje zpočátku od rodičů větší úsilí a víc času, pomůže vám vyhnout se mnohým konfliktům a povede dítě k větší samostatnosti a to je jeden z hlavních cílů výchovy.

Pokud tuto příležitost promarníte, hrozí nebezpečí, že se prodlouží období tělesné závislosti dítěte na matce a že se dítě neosamostatní, což může mít škodlivý vliv na jeho budoucí psychickou rovnováhu.

Jak dítě naučit samostatnosti v hygieně

Upozorňujte dítě na způsob, jakým ho myjete vy sami – podle zvyklostí rukou, žínkou nebo houbou, mýdlem nebo sprchovým gelem apod.
Ukažte dítěti ta místa, na která by při mytí nemělo zapomínat – za ušima, mezi prsty u nohou, na zadečku apod.
Aby dítě umývání bavilo, nabídněte mu například žínku ve tvaru oblíbené postavičky, houbu připomínající medvídka, mýdlo vonící po banánech apod.
Do vany dejte protiskluzovou podložku.
A pak už dítě jednoduše nechte, aby se mylo samo! Co na tom, jestliže se nemyje přesně podle zvyklostí a neřídí se doslova vašimi pokyny! Pokud si v teplé vodě hraje alespoň čtvrt hodiny, nemusíte mít obavu, že by z ní vylezlo špinavé. Důležité je, aby se dítě dobře opláchlo; toho docílí snadno tím, že se několikrát ponoří do vody nebo osprchuje.
Pokud chcete mít úplnou jistotu, že se v hygieně dítěte nic nezanedbá, můžete ji mít pod dohledem například jednou týdně, při mytí vlásků. V jiné dny si dítě díky vašim radám dokáže poradit samo!

Smysly máme pro radost

Osvojení řeči a později školní výuka od dítěte vyžaduje schopnost soustředit se a udržet pozornost. K tomu, abychom se naučili něco nového, nám nepomáhá jen hlava, ale učíme se prostřednictvím všech smyslů. Bylo by tedy nebezpečné upřednostnit jen intelektové učení na úkor ostatních způsobů. Učení s využitím všech pěti smyslů není jen užitečná věc, ale může pro dítě představovat i velkou radost.

Abyste se tomu mohli věnovat, je především potřeba upoutat pozornost dítěte na to, co nevidí a neslyší, protože dítě se soustředí samo na sebe a nezajímá se spontánně o to, co ho bezprostředně běžně neobklopuje. Přesto s jistou dávkou potřebného nadšení můžete s dítětem objevovat úžas nad stékajícími potůčky deště po okenním skle nebo nad plujícími mraky na obloze. Pomáhejte dítěti dívat se kolem sebe tím, že ho vezmete do přírody sbírat houby, šišky nebo naslouchat zpěvu ptáků. Ukazujte dítěti věci, které nikdy předtím nevidělo – noční město nebo pohled na ně z výšky, západ slunce nebo ohňostroj.

Můžete rozvíjet všechny smysly, proč byste měli nechávat stranou například hmat nebo chuť? My dospělí k nim máme trochu dál, ale pro dítě znamenají mnoho. Malé dítě pozná matku podle vůně dřív, než je schopné ji zřetelně vidět. Později má potřebu se všeho dotýkat, takže je těžké ho udržet v uctivé vzdálenosti od srovnaných přihrádek skříní a poliček.

Rodiče by proto měli během prvních let života dítěte mít na paměti, že rozvíjení smyslů je stejně důležité jako tělesný nebo intelektový vývoj. Nabízíme zde pro inspiraci několik postřehů, které z toho plynou.

Zrak

Jde především o rozvoj zrakové pozornosti, kterou věnujeme svému okolí, zvláště zájmu o detaily. Společně s dítětem můžete pozorovat, jak voda stéká do odpadu ve vaně, jak jsou uspořádány listy na stonku rostliny, jak si počíná mravenec, který nese drobeček chleba, jak se zkracují nebo prodlužují stíny apod.

U bojácných dětí, které si vypěstovaly například strach z hmyzu, může být velmi užitečné pozorovat se zájmem zblízka, ale v bezpečí například pavouka, který tká síť, včelu, jak sbírá pyl z květin, nebo červíka, kterého jsme objevili v jablku.

Sluch

Tento smysl hraje samozřejmě hlavní roli tehdy, když se dítě učí mluvit. Jako u předchozího příkladu, pokud upoutáte pozornost dítěte na zvuky, je především třeba stále je komentovat. „Slyšíš? To je houkačka sanitky. Pojď, podíváme se, jestli pojede naší ulicí.“ Nebo: „Slyšíš, jak bijí zvony? Tak to je poledne!“ A jindy: „Teď dej pozor, zapnu šlehač, bude to dělat rámus.“

Mluvíme-li o zvucích, musíme se zmínit také o hudbě. Sluch si dítě může tříbit i tím, že bude čas od času poslouchat rozhlas. Uvidíte, že ho bude bavit měnit hlasitost, přepínat stanice, poslouchat cizí řeč nebo hudbu apod.

Hudba, kterou dítě poslouchá, by měla být pestrá. Dětské písničky mají svá melodická omezení. Proto se dítěti budou líbit i lidové písničky, vážná hudba nebo etnická hudba. Tím se také naučí vnímat a mít rádo to, co je nové a co ještě nezná.
Dítě si rádo hraje s hlasem, můžete proto zkusit využít magnetofon, nahrávat se navzájem a pak zkoušet, jestli poznáte, komu patří nahraný hlas. Děti velmi rády poslouchají vlastní hlas.
A nakonec ke sluchu patří také to, že dítě zkouší samo vytvářet zvuky a rytmy. Může objevovat různé rytmy a učit se je vyjádřit vlastním tělem například tak, že tleská do dlaní, podupává, chřestí plastikovými lahvemi naplněnými rýží nebo čočkou apod.

Hmat

U dospělého člověka se paměť pojí především se zrakem a sluchem. U dítěte je i hmat prostředkem poznávání nových věcí a prostředkem, aby si zapamatovalo něco nového. Proto bychom měli místo toho, abychom dítě zlobili neustálým opakováním pokynů typu „Nesahej na to!“ nebo „Umyj si ruce, je to špinavé!“ naopak dítě povzbuzovat k tomu, aby se věcí dotýkalo a objevovalo pomocí hmatu nové věci pokaždé, kdy je to možné.

Pokud na ulici potkáte psa a zeptáte se jeho pána, abyste se ujistili, že vám zvíře nic neudělá, můžete ho s dítětem pohladit. Můžete také jíst některá jídla rukama, hrabat se rukama v hlíně, dotýkat se kůry stromů. Dítě díky těmto zkušenostem může objevovat, co znamená teplé a studené, měkké a drsné, jemné, pichlavé, hebké, suché nebo třeba lepkavé.
Také některé hry pomáhají rozvíjet hmat – například hra na slepou bábu, při které dítě musí se zavázanýma očima po hmatu rozpoznat osoby, které chytí, a především hra na slepce, při které dítě se zavázanýma očima provedeme za ruku bytem a necháváme ho po hmatu poznávat různé předměty.
Hmat se ovšem neomezuje jen na ruce. Také chodidla potřebují, aby se rozvíjela jejich citlivost. Je lepší nechat je bosá než je uzavírat na celý den do bot nebo bačkůrek. A co když u vás doma studí podlaha? Přišijte na kvalitní pár ponožek speciální podešve (budou navíc působit protiskluzově). S bosýma nohama může dítě objevovat pocity při chůzi po koberci, po dlažbě, parketách, po písku, štěrku, po hlíně nebo po trávníku. Také může zkusit pomocí chodidel rozpoznávat některé předměty nebo se je snažit uchopit (míček, tužku, šátek…).
Shromažďujte kousky různých materiálů (samet, kožešinu, zvlněnou umělou hmotu, dřevo, korek apod.), a když je přilepíte na kousek překližky, můžete je použít k různým hrám, při kterých je bude dítě rozpoznávat pomocí ruky nebo chodidla, anebo mu mohou sloužit jen tak pro radost, pro samotný pocit z dotyku.
A konečně se hmat týká také kůže. Chcete-li rozvíjet tento smysl, neměli byste šetřit s hlazením, objímáním, škádlením, s kontaktními hrami nebo s lechtáním. Také ovšem můžete použít tělové mléko nebo mandlový olej a masírovat jimi dítěti lehce celé tělo.

Chuť

Rozvíjet u dítěte chuť není v zásadě nic těžkého. Stačí, když ho necháte všechno ochutnat a upozorníte ho, že nová chuť ho může někdy také nepříjemně překvapit. Ale pozor, rozhodně nemáme na mysli to, abyste dítě učili, že má sníst všechno, co vidí, o to méně, abyste ho k tomu nutili.

Čich

Ani čich není těžké u dítěte rozvíjet (nebo spíše dbát na to, aby tuto citlivost neztratilo).

V kuchyni se dítě může setkat s tisíci různými vůněmi – koření, čerstvě nakrájené ovoce nebo zelenina, opečený chléb, káva apod. Může třeba poslepu hádat, co právě vaříte.
Koupelna je další místo, kde je možné zkoumat spoustu vůní – voňavky, pěnu na holení, voňavá mýdla, sůl do koupele, tělové mléko.
Na ulici se dítě může učit poznávat některé obchody podle vůně – lékárna nevoní stejně jako pekařství a drogerie nevoní stejně jako čistírna.
V přírodě nebo na venkově zase voní květiny, pryskyřice, seno, houby nebo jehličí.

Ukázky z knihy VAŠE DÍTĚ VE VĚKU OD 1 DO 3 LET nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci

9.3.2004 12:00| autor: Veronika Vašková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist