Femina.cz > kariéra > Vše o práci a kariéře > Úspěšné ženy – Spisovatelka Radka Zadinová: Občas se pouštím na tenký led
Úspěšné ženy – Spisovatelka Radka Zadinová: Občas se pouštím na tenký led
Kdo by netoužil po tom stát se slavnou spisovatelkou, napsat bestseller, podle kterého se natočí neméně slavný film, mít spoustu peněz a živit se spřádáním intrik. Zní to jako sen, ale život českých spisovatelek je rozhodně trošku jiný. Své o tom ví i Radka Zadinová, úspěšná autorka románů pro ženy. Přečtěte si exkluzivní rozhovor o psaní, knížkách i obyčejných radostech.
Když jsme po Radce chtěli pár informací o své osobě, dostalo se nám této super odpovědi:
Žiju sama s třemi dětmi, čtyřmi kocoury a psem 🙂 Už 9 rokem pracuji jako knihovnice v knihovně v Klášterci nad Ohří a dělám tu nejúžasnější práci, jakou si jen lze představit pro člověka, který odjakživa žil knihami a příběhy vůbec. Práce s lidmi mě baví a práce s knížkami je něco jako splněný sen. Odjakživa jsem si přála dvě věci – být knihovnicí a spisovatelkou…Obojí se mi splnilo, takže co víc by si člověk od života měl ještě přát? Lásku? Spokojenost? Štěstí? Radost z každého dne? Myslím, že dokonce i tohle už teď mám 😉 Žiji v Perštejně, vlastně odjakživa, jen s krátkou přestávkou, je to místo mého dětství a mládí a ráda jsem se sem po pár letech zase vrátila. Ve volném čase ráda cestuju (když je s kým), píšu (když je co) a čtu (je vždycky co, jen si najít dostatek času, který ale zaměstnaná žena s třemi dětmi jen těžko hledá)… Co vůbec nemusím, je televize. Když potřebuji odreagování, jdu do divadla nebo do kina a když se nenabízí ani jedna z těchto možností, pustím si nějaký film na dvd… Ovšem i to jen velmi sporadicky… Když už volný čas opravdu mám, vítězí kniha.
Jak jste se dostala k psaní knih, byl to od dětství Váš sen?
Psát jsem začala už jako dítě, nejdřív neumělými, dětskými říkankami, pak básničkami a krátkými příběhy na slohové školní téma, pamatuji si, že jsem psávala sloh za spoustu svých kamarádek i známých, protože mi to nečinilo žádný problém a dokonce mě to bavilo… Někdy v pubertě jsem zatoužila napsat velký příběh o lásce, který samozřejmě vůbec nedopadne dobře – jako v tom období asi každý, milovala jsem příběhy na téma Romea a Julie, čím horší konec, tím lepší kniha… Nyní už to vidím trošku jinak a přiznávám, že mám raději knihy s dobrým koncem, protože vím, že v životě toho moc dobře nekončí… Svůj první – historický !!! – román jsem napsala hned po maturitě, dřív jaksi nebyl čas na to, hodit svoje myšlenky na papír a přiznejme si to, nebyla na to ani odvaha… Tehdy jsem v sobě ale sebrala veškerou odvahu mládí a napsala jsem dopis tehdy nejvíce uznávanému a známému spisovateli dívčích románů Stanislavu Rudolfovi… A jemu také vděčím za to, že se ze mě posléze spisovatelka opravdu stala, protože mi dodal potřebnou dávku sebevědomí, víry a hlavně sílu nevzdat to i po prvních neúspěších… A že to někdy opravdu bolelo….
Postupně jsem panu Rudolfovi poslala asi tři verze svého neumělého historického příběhu o moru, který zlikvidoval jednu nejmenovanou moravskou vesnici… Pak jsme se oba shodli, že pro mě bude lepší držet se současnosti.
Ale trvalo ještě spoustu let, než jsem se doopravdy odhodlala napsat příběh, který by za to stál. Svůj první dívčí román (ačkoli hrdince je v této knize už 24 let) jsem tedy napsala ve svých 31 letech… Tak dlouho trvalo, než jsem sama sebe přesvědčila, že to skutečně zvládnu…
Předtím jsem samozřejmě zkoušela psát také, ale většinou jsem to nikdy nedotáhla do konce a popsané stránky končily v popelnici… Takže, mladí autoři, nikdy se nevzdávejte… Úspěch může přijít i tehdy, kdy to už vůbec nečekáte… Psala jsem ten příběh na pokračování po večerech a po nocích vymýšlela zápetky, abych brzy ráno vstávala k ročnímu dítěti a obstarala i jeho dva starší sourozence… V době, kdy by se řeklo, že jsem měla na psaní nejméně času, se zrodil příběh s názvem Anna a tři králové, který zaujal všechny mé známé v časopise „Černý kocour“, který jsem tehdy sama vydávala…
Knihu jsem se snažila udat v několika nakladatelstvích a je pravda, že ne všude byli ohleduplní… Jedno nejmenované nakladatelství svým hrubým odmítnutím dokonce způsobilo, že jsem málem přestala psát… Ale nevzdala jsem to, a s pomocí spisovatelky Renaty Šindelářové jsem objevila nakladatelství Petra, které mi o pět let později knihu vydalo a navázalo se mnou dlouholetou spolupráci… Postupně jsem pak u nich vydala dalších 8 knih: Motýlí čas, Variace na lásku, Proklínám tě, lásko, Dívka bez minulosti, Dech nesmělých nadějí, Země nikoho, Šeptání v dešti a Čas zázraků.
Mezitím jsem si našla ještě nakladatelství Akcent v Třebíči, kde jsem zkoušela vydat knihy, které už nebyly dívčími romány. Tam mi vydali knihu Pohlaď mou duši a sci-fi novelu Předehra.
V současné době marně hledám nakladatele pro můj příběh s pracovním názvem: Přežít svou smrt, ale situace na trhu s knihami není vůbec jednoduchá, takže se už 2 roky marně snažím tuto knihu vydat.
Jaké žánry Vás baví nejvíce a proč?
Já a žánry… To je tedy otázka… Vlastně nemám vyhraněný žádný žánr, čtu téměř vše, snad s vyjímkou válečné literatury faktu a životopisných románů (nevím proč, ale působí na mě téměř vždy depresivně, protože ve valné většině jde o velmi smutné příběhy)… Čtu klasiku (J. Irving, J.M. Simmel, M. Waltari, P. Coelho, G. G. Márquez, W. Shakespeare, J. Austenová, Ch. Bronteová, E. Hemingway, Remarque aj.), dívčí romány (například mnohými odsuzovanou Lenku Lanczovou, kterou já osobně považuji za velmi dobrou autorku románů pro mladé i St. Rudolfa, jehož díla nestárnou, nebo alespoň pro mne nestárnou), upírské fantasy (ano, i já miluji Stmívání, Pravou krev, Mrazení nebo třeba krvavou Anitu Blake aj.), sci-fi příběhy (zkuste si přečíst Růži pro Algernon -a možná stejně jako já nebudete přes slzy vidět na text), detektivky (Agatha Christie má stále své kouzlo i v dobách, kdy ji předčily jiné forenzní postupy :), kriminální thrillery (takový Ed Mc Bain, T. Hoag, L. Barclay, R. Crais, L. Gardner, M. Higgins-Clark nejsou vůbec k zahození), horrory S. Kinga (které ovšem vždy posléze nějaký ten rok vydýchávám), kriminální romance N. Robertsové a S. Brownové, psychologicky laděné a hluboce lidské příběhy D. Chamberlainové, J. Picoultové, T. Stimsonové, J. Fieldingové, R. Thomasové aj. A abych nevynechala českou tvorbu, tak musím přiznat svou náklonnost ke K. Čapkovi, Z. Frýbové, I. Hercíkové, M. Vieweghovi (ovšem ne všechny jeho knihy jsou mými oblíbenci), S. Monyové (téhle autorky je samozřejmě velká škoda, myslím, že mohla světu ještě hodně nabídnout…),V. Stýblové, V. Páralovi, a nepohrdnu ani pohádkami či příběhy z let mého dospívání či sbírkou poezie… Kam zařadit Stephanii Plumovou a její autorku Janet Evanovich mi je záhadou… No a našlo by se toho ještě spousta a věřím, že si vzpomenu na další řadu těch, na které jsem si nyní nevzpomněla…. Čtu, cokoli mě zaujme, a nemusí se jednat o hodnotnou literaturu, stačí příběh, který má duši, který vás chytí, pohltí do tenat a nepustí, dokud nedočtete do konce… Občas se pouštím na tenký led a čtu i knihy, do nichž se leckdy musím nutit, ale málokdy odložím nedočtenou knihu… Většinou po přečtení pochopím, proč stálo za to, se s ní trošku poprat.
Jak dlouho vzniká taková kniha?
U mě je to různé, ale nejdéle jsem asi pracovala na knize Proklínám tě, lásko, která vznikala v průběhu dvou let a měnila svou tvář víckrát, než bych si jen byla pomyslela… Z původního příběhu v tom konečném vlastně moc nezbylo. A kdybych ji měla napsat znovu, napsala bych ji opět jinak… Knihy píšu velmi zvláštním způsobem, který jistě mnozí spisovatelé neuznávají a nechápou… Já sama to taky moc nechápu, ale jsem tak prostě nastavená… Nejdřív nastupuje tzv. múza a já dostanu nápad, o čem by asi příběh měl být… Když vymyslím hlavní zápletku, vezmu si kalendář a začnu hledat jména pro své postavy a přiděluji jim věk 🙂 Tím ale veškerá příprava k psaní knihy de facto končí. Celý příběh mám pouze v hlavě. Sednu k pc, pustím si hudbu, nejlépe nějakou vážnou, která navodí atmosféru (a kterou pak musím poslouchat celou dobu, než knihu dopíšu, abych se udržela v příběhu) a začnu psát… Nikdy nevím, co bude na další straně, příběh mi pod rukou ožívá tak, jak ho mám v hlavě, a někdy se vyvine zcela nečekaným směrem, stačí jeden rozhovor, který postavy nasměrují jinam, než jsem měla v úmyslu (ano, i to se stává) a už se nedá vrátit na vyježděnou kolej a musím pokračovat směrem, jak mi to určily ony… Dost často se pak z příběhu stane něco docela jiného, než jsem měla zpočátku v úmyslu… Zásadní zápletka většinou zůstává, ale postavy se vyvíjejí a leckdy nechtějí přijmout roli, kterou jsem jim přidělila… Nejkratší doba, za kterou jsem byla schopná napsat knihu, byla asi 4 týdny, průměr je 6 týdnů až 2 měsíce. Jsou to ale týdny dřiny, kdy do noci, třeba do dvou do rána píšu (přičemž čas, kdy teprve mohu usednout k psaní začíná tak kolem 22. hodiny večerní), ráno v 6 vstávám do práce a takhle „jedu“ nepřetržitě po celou dobu psaní… Pak následuje období, kdy se z toho maratonu vzpamatovávám… Později se ke knize vracím a znovu ji čtu a opravuji, co se mi nelíbí… Ale s postupujícími knihami na svém kontě musím přiznat, že těch oprav už pak moc není…
Kdo je Vaším vzorem?
Kdo je mým vzorem – na tuto otázku jsem vlastně odpověděla už v té předchozí, protože všichni autoři, kteří mě nějakým způsobem oslovili natolik, že se k jejich knihám vracím a čtu je stále dokola, jsou mým vzorem… I já bych chtěla pro čtenáře znamenat pouto, které s věkem sílí a neslábne. Ať je vám sedmnáct či sedmdesát, vždycky se budeme vracet ke knize, která v nás zanechala určitou stopu… Já například tvrdím, že takový Malý princ A. de Saint-Exupéry ať ho čteme kdykoli, pokaždé nabídne něco jiného…. A proto se i já vracím ke knížkám, a čtu své oblíbence ne dvakrát, ale několikrát… Jen mít víc času 🙂
Mým vzorem je vlastně každý autor, který ve mě zanechá dojem… Každá kniha, kterou po přečtení odložím, ale ještě dlouho nad ní musím přemýšlet a v duchu se k ní a k postavám vracím… Všechny příběhy, které se mi zakousnou pod kůži a zůstanou tam uvízlé navěky… To vše je mým vzorem. Příběhy tvoří život a kdo jimi nežije, jakoby žil jen napůl… Ačkoli s tímhle asi mnozí nebudou souhlasit, já tomu věřím… Můj život utvářely příběhy od nepaměti…Žijí ve mě, perou se ve mě, radují se se mnou, jsou mou součástí a to, jaká jsem, zcela jistě závisí i na tom, jaké jsem četla knihy… A i když se nikdy nepodívám na Aljašku, vím, jaká nádherná, mrazivá krása se tam skrývá, vím, jak těžce se žije v Austrálii a zároveň i to, že lidé by život tam za jiný nevyměnili…
Ve Vašich knihách velmi často nějaký hrdina umře, proč?
Já vlastně netuším, proč to tak mám nastavené… Postupem času jsem se naučila hrdiny nechat umřít už před příběhem… A pak se s tím jen poprat… Asi se sama peru s nějakou vnitřní bolestí, jinak opravdu netuším, proč jsou moje knihy smutné /jak mi tvrdí čtenáři/ a proč někdy dokonce rozbrečím i sama sebe, když je píši… Snad, že mě v dospívání ovlivnily knihy typu Zvoník u Matky boží, Romeo a Julie aj. Každý člověk má své vnitřní bolesti a každý se s nimi vyrovnává jinak… Domnívám se, že ačkoli to nedávám najevo, je ve mě spoustu takových bolestí… Možná jednou zjistím, že už nedokážu psát – pak zřejmě budu dokonale uzdravená 😉
Máte u čtení profesionální deformaci a kontrolujete texty?
Ano, mám profesionální deformaci a když je v textu hrubka či zní věta divně, hned mě to praští do nosu 🙂 Některé knihy se opravdu číst moc nedají, někdy jde o špatný překlad a někdy… o špatného autora.. .Ale takových knih se mi moc do rukou nedostane…
Dá se psaním knih v Čechách vůbec uživit?
No, to je myslím jednoznačné… Pokud se někdo uživil, pak to byl Michal Viewegh… My ostatní máme tu smůlu, že musíme pracovat, a vydávání knih, to je jen takový bonus… Já osobně bych knihy vydávala i zadarmo, jen aby si je čtenáři mohli přečíst a řekli mi, zda se jim příběh líbil… Tomu pocitu, když se vaše knihy líbí, se nic nevyrovná….
Vaříte? Napadlo vás někdy připravit kuchařku, když jsou teď tak populární?
Vařím, ale z nutnosti 🙂 Strávit 4 hodiny v kuchyni pro mě znamená zabitý čas, takže kuchařku asi nikdy nevydám 🙂 I když jsou tak populární… Já jsem ale známá tím, že dělám věci, které spíš nejsou populární… Takže… si asi budu dál psát své depresivní příběhy se šťastným koncem (ano, ani já nejsem tak cáklá, abych čtenáře odrovnala ještě tím, že smutný příběh smutně skončí) a budu doufat, že se najde vydavatel, který je bude chtít vydávat….
Děkuji za rozhovor a pro vás, milé čtenářky, máme dobrou zprávu a to, že Radka Zadinová pro vás napsala několik povídek, které budou postupně vycházet v rámci Čtení na víkend. Na první povídku se můžete těšit již tento pátek!
Foto: archiv Radky Zadinové