Příběh čtenářky Veroniky: Můj chlap kradl a já si ty peníze užívala

Život jsem si zkomplikovala sama. Neumím si vybírat chlapy a vždy narazím na někoho, kdo mě zezačátku oblbne hezkými řečmi. S Richardem to bylo stejné. Poznala jsem ho v pětadvaceti a nechala se zlákat pozlátkem. V tu dobu jsem ještě pořád bydlela v tzv. studentském bytě se dvěma kámoškami. Sice jsem už dva roky pracovala, ale z mého platu bych si svoje bydlení nemohla dovolit. Stejně jsem většinu peněz chtěla utrácet za šminky a hadříky. Prostě jsem se chtěla líbit chlapům a myslím, že to fungovalo. Richardovi jsem se zalíbila hned. Poznali jsme se v posilovně. Vlastně to bylo dost klasické seznámení. Pozvánka na kafe, později na večeři a pak postel. Možná jsem se nechala unést nejen jeho sexy tělem, ale hlavně jeho bytem.

Život v přepychu 

Na to, že byl chlap, měl svoje bydlení perfektně zařízené a uklizené. Pochopila jsem, že stejně jako já i on miluje přepych. Říkám to otevřeně, nechci, aby mě nikdo litoval, byla jsem povrchní a hledala něco jiného než lásku. A Richard mi to všechno dával. Zval mě na luxusní večeře, jezdili jsme na dovolené třikrát v roce a kupoval mi drahé dárky.

Neslyším, nevidím 

Kde bere peníze, jsem neřešila. To dělala za mě moje máma, která se mě několikrát ptala, kde ten můj vlastně pracuje. Odpovídala jsem, že v něčem podniká. Ale já sama jsem pořádně nevěděla v čem. Prostě se choval jako podnikatel, velká gesta, pořád nějaké schůzky a veliké výdělky. Dost často si domů zval nějaké lidi na jednání a pořád něco probírali. Mně nikdy nic neřekl, ale tušila jsem, že v tom bude něco nekalého. Zkrátka došlo mi, že tak náhlé zisky nejsou z žádné poctivé práce, ale co přesně nelegálního dělá, jsem netušila. A ani jsem to nechtěla vědět. Lhala jsem si sama sobě, že když nic nevím, je vše v pořádku. Každý podnikatel občas v něčem podvádí, svět je prostě takový, namlouvala jsem si.

Ručila jsem domem rodičů

Prostě jsem se nechala zlákat tím bohatstvím. Ale ne vždy jsme ho měli dostatek. Byly doby, kdy jsme neměli nic. „Nejdou kšefty,“ oznamoval mi Richard a mně došlo, že nemá žádné finanční rezervy. Prostě vše, co vydělal, hned utratil. Půl roku jsme si žili pohádkově, a pak několik měsíců živořili. Jednou to ale trvalo trochu déle. To za mnou přišel, že se objevil nějaký výhodný kšeft, ale potřebuje kapitál. Tři sta tisíc. Přemluvil mě, abych si vzala půjčku. Aby mi banka vůbec půjčila, musela jsem ručit rodným domem, ve kterém bydleli moji rodiče.

Spadla klec

Později jsem se od policistů dozvěděla, že moje peníze měly jít na docela složitý byznys s drogami. Kdyby to vyšlo, Richard by na tom hodně vydělal. Jenže kriminálka ho dopadla dříve, než stačil něco podniknout. Byla sobota odpoledne, odešel s tím, že má důležitou schůzku. Asi za dvě hodiny mi volal z vazby. Vymlouval se, že na něj něco ušili. A začal mi dávat úkoly, nadiktoval mi, co mu mám přinést, že se mám spojit s právníkem a začít jeho situaci hned řešit. Byla jsem ze všeho dost vyplašená, ale věřila mu, že jde o omyl.

Opravdu v tom nejedete? Ptala se mě policie 

Když jsem ale byla povolána k výslechu, došlo mi, že Richard se nikdy poctivě neživil. A nešlo jen o nějaké drobné nelegální finty v byznysu. Postupem času jsem se dozvídala, kolik krádeží a podvodů měl na svědomí. Policisté nechtěli věřit, že jsem o ničem nevěděla. Snažila jsem se je přesvědčit o tom, že mě sice zajímaly Richardovy peníze, ale už mi bylo jedno, kde je bere. Nikdy nezapomenu ten jejich pohrdlivý úsměv.

Zadlužená a bez bytu  

Tím to ale pro mě nekončilo. Začali za mnou chodit Richardovi kumpáni, že prý jim dluží a tak očekávají, že to nějak srovnám já. Měla jsem strach, a tak jsem se co nejdřív z Richardova bytu odstěhovala. Našla si práci a splácela dluh, který mi udělal Richard. Část dluhu jsem také uhradila z peněz, které jsem získala za prodej kabelek, náhrdelníků a dalších cenností, které mi za ta léta Richard nakoupil. Měla jsem na něj takový vztek, že jsem prodala vše, co mi kdy dal.

Láska to nebyla 

Postupem času jsem se ale na něj přestala zlobit. Z velké části jsem si za to mohla sama. A navíc mi ho začalo být líto. Dostal osm let. Už jsou to dva roky a já žiji jiným životem, ale někdy si říkám, že nesu vinu na tom, že on sedí. Ty peníze jsem si užívala taky. Kdybych ho přeci opravdu milovala, tak bych se o něj více zajímala a mohla bych se pokusit ho změnit.  Říkám si, že ho tam půjdu jednou navštívit, ale zatím jsem nenašla odvahu…

Tak to je docela silný příběh. Máš nějaký podobný? Myslíš, že si za to vše může Veronika sama? Těžko soudit… Jak by ses v její situaci zachovala ty?  

Foto: shutterstock.com