Cestovní horečka

Kromě toho, že mi nedělá dobře teplo, chybí mi moji blízcí – kamarádi a přátelé. Všichni se rozprchnou k moři a na chalupy a pro mě je celé toto období ve znamení samoty. Ano, přes prázdniny se ze mě stává melancholik – v podstatě já mám v létě to, co ostatní na podzim. Je to tak a každý rok si říkám, že letos mě to nechytne. A nakonec vždycky chytlo.

Letos je to ovšem trochu jiné. Zůstává to, že všichni odjíždí k moři a na borůvky na chalupy, ale jiné je to, že já jedu také… Odjíždím na dva měsíce do Říma.

Neustále čekám až se začnu bát, že se mi bude po všem a po všech stýskat, ale zatím nic. Jediné, co mě zatím trápí je cestovní horečka a strach z toho, aby můj pes to ty dva měsíce u našich přežil. Ale jinak nic. Naopak! Spíš mám obavy z toho, jak ty dva měsíce utečou a já se budu muset vrátit.

Přemýšlela jsem jestli je možné být do třiceti pecivál a cestovatelskou vášeň u sebe objevit až na „stará kolena“. Nebo je to jen útěk od toho všeho stereotypu Přemýšlím i o tom, zda mě ty dva měsíce změní. Nejvíc se asi bojím toho, že vše zůstane při starém.

Nikdy jsem nikde tak dlouho nebyla, ani o to nestála a bála se každé delší cesty. Ale teď je mi moc hezky, protože jsem už myšlenkami jinde a všechny ty  starosti tady mi připadají tak nějak méně podstatné. A to je asi kouzlo cestování – získáte nadhled, porovnání a hlavně sebevědomí.

Milé dámy, holky a slečny, přeji vám modravých dálek volání, odvahu jet a také odvahu se vrátit.

Vaše Veronika

PS: Nebojte, já se vrátím. Kdo by vás jinak zásoboval týden co týden svými úvahami.