Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem – 2. díl

Cítila jsem na sobě jeho pohled, ještě když jsem probíhala skleněnými dveřmi na ulici kolem vrátného v červeném obleku. Neotočila jsem se, i když mé tělo hořelo touhou, můj mozek ještě fungoval. Za žádnou cenu se nesmím otočit. Věděla jsem, že by to byl můj konec. Jako němý film mi před očima běžely útržky z mých snů. Jak mě vytahuje z hořícího auta, jak mě zachránil před nožem útočníka, jak mě odvádí celou špinavou a od krve od hromady trosek letadla. Každou noc jsem byla v nebezpečí a každou noc se objevil ON, aby mě zachránil. A každou noc si za to nechal zaplatit tím nejcennějším, co mám….

Vyběhla jsem na ulici a rozevřela nad hlavou deštník. Neodolala jsem. Přeci jen se otočila. Chtěla jsem ho ještě vidět, zjistit, jestli se mi jen nezdál. Možná ano, protože místo za prosklenými dveřmi bylo prázdné. „Vážně už mi asi hrabe,“ pomyslela jsem si a stopla si prvního taxíka, který se objevil.

„Do Pětky, prosím,“ poručila jsem a pohodlně se zabořila do měkké sedačky. V hlavě mi vířily myšlenky jedna za druhou, ale tentokrát jsem se nesnažila je chytit ani utřídit. Sledovala jsem ubíhající velkoměsto za okny, které se probouzelo k nočnímu životu. Všude bylo plno lidí, ulice byly plné zamilovaných dvojic i rozjařených skupinek lidí mířících za zábavou navzdory nepříznivému počasí.

„Jsme tady, slečno,“ vytrhnul mě ze zamyšlení řidič. Podala jsem mu peníze, o které si řekl a k tomu i štědré spropitné. Bylo to mé nepsané pravidlo, každému, kdo mě v pořádku dovezl z místa na místo, jsem dávala spropitné za to, že mě nezabil. Klára, má nejlepší přítelkyně, se mi za to vždycky posmívala a tvrdila, že mám až příliš moc zbytečných peněz, když utrácím za takové kraviny, ale já neměla pocit, že by můj život byla zase taková kravina. Možná jsem byla ponaučena ze života v zahraničí, možná jsem byla jen díky svému zvláštnímu nadání trošku paranoidní, každopádně věděla jsem o spoustě dívek, které se domů taxíkem už nikdy nedostaly.

„Děkuju, dobrou noc,“ popřála jsem mu, zabouchla jsem za sebou dveře a s úlevou vydechla. Každá taková cesta mě stála mnoho sil. Fakt jsem se bála.

Klára už podupávala před klubem a nervózně pokukovala po hodinkách. Mávla jsem na ní a ona mi přiběhla v ústrety.

„Kde se flákáš, sím tě? Řeklo se snad v deset ne?“ rozčilovala se a přitom už mě objímala a naznačovala polibek na obě dvě tváře. Tohle byl vážně praštěný zvyk. Nikdy jsem nechápala, proč bych se měla objímat se svou kamarádkou, od toho jsou přeci muži, abych jim končila v náručí. A proč bych měla naznačovat polibky? Buď někoho políbit chci, nebo ne. Mezi tím přeci nic není. Ale tady ano. Tady mezi tím byly ještě tři centimetry volného prostoru.

„Promiň, dřív jsem to prostě nestihla.“ omluvila jsem se a snažila jsem se přidat do toho trochu kajícnosti.

Klára z toho vědu nedělala, její vztek měl vždycky život jepičí. Chytla mě pod paží a táhla za sebou ke vstupu do vyhlášeného klubu a přitom nezavřela pusu. „Představ si, že jsem potkala skvělýho kluka. Má hromady peněz a není lakomej, rád se o ně podělí. Má ohromnej bejvák a nádherný auto. Je super sexy a v posteli válí.“ Poťouchle jsem se na svou kamarádku usmála. „Trošku pokřivenej žebříček hodnot ne?“

„Naopak, ten můj je, drahá přítelkyně, naprosto v pořádku, narozdíl od někoho.“ Klára si mě změřila pohledem, ze kterého by bylo jasné i zcela nezasvěcenému kolemjdoucímu, co že si o své přítelkyni myslí. A nic lichotivého to rozhodně nebylo. Pravda, nepotřebovala jsem bohatého chlapa, dokonce jsem nepotřebovala, aby měl skvělé auto nebo byt. To všechno mám sama. Chtěla jsem někoho, kdo mě bude milovat, takovou jaká jsem. A to samo o sobě nebylo málo. Možná bylo snazší najít nějakého toho zazobaného multimilionáře. Nechala jsem se dovláčet do klubu. Díky divoce blikajícímu osvětlení a přeřvané hudbě jsem nemusela odpovídat. I když Kára nejspíš odpověď ani nečekala, už se vlnila do rytmu a táhla mě rovnou k baru. Poručila sobě i mě čistou vodku s citrónem a usadila se přímo na baru. Nezbývalo mi nic jiného, než vyskočit na barovou židličku vedle ní.

„A jak se jmenuje ten tvůj pan Dokonalý?“ snažila jsem se překřičet nejnovější hit od Lady Gaga.

„Trevor, mimochodem zmínila jsem se, že je to Američan? Potkali jsme se minulý týden v baru a už jsme si to stihli rozdat pětkrát. A v posteli, dovol mi tě poinformovat, je naprosto F-A-N-T-A-S-T-I-C-K-E-J!“

Musela jsem se usmát. Pro Kláru byl každej chlap fantastickej, stačilo, pokud jí to uměl dobře udělat pusou.

„Ne, ne, počkej, než mě zase začneš odsuzovat,“ zarazila, cokoliv jsem se snažila říct, hned v zárodku. „Třeba včera! Poslal mi smsku, ve které stálo jen Kostelní 2456/7 hned! Vůbec jsem netušila, co to znamená, najít to v mapě bylo nemožný, naštěstí taxikář, který mě vezl, tady zná každej kout. Odvezl mě do té nejzapadlejší ulice uprostřed města a vysadil před starým klášterem. Trošku bizarní, já vím. Ale neumíš si představit to vzrušení. Vlezla jsem do té budovy a netušila jsem, co hledat. Vylezla jsem po schodech a tam byly otevřené jediné dveře a tam v posteli ležel úplně cizí chlap. Ale snovej. Nádhernej, snědej, vypracovanej, oči s uhrančivým pohledem a NAHEJ! Ležel si tam jen tak, v pohotovosti, připravenej obšťastnit zřejmě každou, která vejde dovnitř. Zmizela jsem dřív, než mohl zareagovat. Ale všechny ostatní dveře v tom zpropadeným baráku byly zavřený, takže jsem se tam zase vrátila. Opatrně jsem vstoupila, ale to už ke mně zezadu někdo přistoupil. Lekla jsem se, ale když mě jemně políbil na krk, věděla jsem, že tady jsem správně. Trevor mi nedovolil se otočit a podívat se na něj. Nechal mě stát k němu zády a dívat se na toho kluka v posteli. Holka, byl neskutečně sladkej. Trevot mě líbal na krk, rukama mi polaskal ňadra a pak mě jednoduše zbavil halenky i sukně. Stála jsem tam ve spodním prádle a odolávala žádostivým pohledům toho nabušence. Jenže Trevor zaměstnal mé myšlenky tak doknale, že jsem na něj skoro zapomněla. Jednou rukou mi laskal bradavky a druhou mi zajížděl do kalhotek a dráždil mě tak, že jsem mu tála v rukách. Chtěla jsem ho a on chtěl mě… Uff, bylo to neskutečně silný.“ Klára se blaženě zasnila v milé vzpomínce.

„Dva chlapi najednou?“ žasla jsem. „Teda ty se nezdáš. A co tak pohlavní nemoci, říká ti to něco?“

„No, fuj, ty jsi přízemní, buď trošku romantik.“ Klára protočila panenky nad tím nepochopením.

„Romantik?“ ušklíbla jsem se. „Ty nejsi romantik, ty jsi šílená.“

Klára nad mými starostmi mávla rukou. „Prosím tě, neřeš takový kraviny. Každopádně vřele doporučuju.“ popíchla mě s nadhledem. „Předháněli se v tom, kdo mě bude laskat, kdo si se mnou bude hrát, kdo mi to udělá líp. Byla jsem jako bohyně a oni moji dva sluhové. Bylo to jako….“ 

Přestala jsem jí vnímat, stejně se dozvím každičký i ten nejnepodstatnější detail pěkně dopodrobna a hned několikrát, ale můj pohled strnul na povědomé postavě. Hrklo ve mně a srdce se mi divoce rozbušilo. V Praze jsou tisíce podniků, není možný, že by se vydal zrovna sem. To už vážně není normální. Třeba se mýlím. Opravdu měl tak mohutná ramena a bujnou kštici? Docela určitě neměl tak nádhernej zadek, přesvědčovala jsem samu sebe. Rozhodla jsem se přesvědčit. Zaměřila jsem na něj svůj pohled a hypnotizovala muže v bílé košili a černých kalhotech tak dlouho, dokud se neotočil. Otočil se pomalu, jakoby si schválně dával na čas, jakoby snad tušil, že ho k tomu nutím já a pak zapíchnul pohled rovnou do mě. Zamrazilo mě v zádech, ale pohledem jsem neucukla. Uvěznil můj pohled ve svém a vydal se pomalu směrem k nám. Připadala jsem si jako štvaná zvěř. Chtěla jsem se rozeběhnout a utéct, ale jeho fascinující pohled mě přikoval na místě. Nemohla jsem se pohnout, vlastní nohy mě odmítly poslechnout. A tak jsem čekala jako ovce na porážku, dokud nepřišel až k nám. Dokonce i Klára šokovaně zmlkla. A on tam prostě stál v celé své kráse a nekonečně dlouhou dobu mlčel a měřil si mě pohledem. Pak se konečně pohnul. Natáhnul ke mně ruku: „Smím prosit?“

První díl románu si můžete přečíst zde. 

Foto: profimedia.cz