Čtení na víkend: Proč kocouři pláčou

Víkend před námi a s ním i spousta času na zábavu, relax a pohodu. Zkuste si tu pohodu navodit třeba s naší povídkou z cyklu Čtení na víkend, kterou si pro vás připravila tentokrát spisovatelka Radka Zadinová.

Kuchař je mladý muž. Je mu teprve něco málo přes dvacet let, je malý, trošku silnější a má modré oči. Není na něm opravdu nic zajímavého. Kuchař je vlastně cizinec. Celé dny tráví jen ve své kuchyni. Pouze navečer vychází mladý kuchař před stavení a pozoruje temné nebe. Nebo když  má štěstí a svítí hvězdy, pak na ně dokáže nerušen hledět dlouho do noci.

Lidé se mu vyhýbají. Ne proto, že by se ho snad báli, ani ne proto, že by jim byl něčím ublížil. Jenom prostě pro ně nic neznamená. Tak kuchař může mluvit leda tak na ty hvězdy a nebo na černého kocoura, který se na statku občas objeví.

Kocour přichází nepravidelně, jak se mu zachce a jak má zrovna náladu. Až těsně u střechy kuchyně je malé okénko, které kuchař nikdy nepoužívá, a to je vždycky malinko pootevřené, právě tak, aby se jím kocour mohl protáhnout a skočit dovnitř.

Kocour jistě nepokládá kuchaře za svého pána. Sám je pro něj také zas jen kocour. Kocour beze jména a bez domova. „Ty, kocoure,“ řekl jednou kuchař, „měl bych ti dát nějaké jméno.“ Kocour se jen líně převalil ze strany na stranu, povytáhl oko a zavrněl: Jak chceš, kuchaři. Kuchař se zamyslel. Po chvíli se na kocoura znovu podíval a řekl: „Žádné jméno mě nenapadá. Budu ti prostě říkat kocour. To se k tobě hodí nejlíp.“ Tak tedy neměl jméno, byl to jen černý kocour, který chytal myši.

Večer co večer sedával kuchař na lavičce přede dveřmi a pozoroval nebe. Někdy svítily hvězdy. Kocour tu občas sedával s ním, ale na hvězdy nedohlédl. Když svítil měsíc, to bylo něco jiného. Kocour se vyšplhal na střechu, vylezl až ke komínu a začal zpívat. Zpíval krásně a nechápal, že někteří lidé na něj křičí, hází po něm kamení a hrozí za ním zaťatými pěstmi. Kuchař měl pro kocoura pochopení. Neházel kamení, ani nekřičel. Trpělivě seděl a poslouchal, o čem to vlastně kocour zpívá. Někdy kuchař plakal. Protože takové kocouří písně bývají moc smutné.

V zimě kocour přicházel častěji, seděl za pecí a hřál se. Kuchař ho nechával lenošit, jen když někde přišel na myš, prohodil: „Vidíš tu myš, kocoure? Tamhle v rohu. Měl bys ji chytit.“ A kocour se líně podíval, kam kuchař ukazuje, něco si v tichosti zamručel a za chvíli myš chytil.

Jak ale přišlo jaro, kocour se zase toulal a přes noc se zdržel už málokdy. To skočil okénkem dovnitř, zaprskal radostí, že kuchaře zase vidí, ani mléko pořádně nedopil a už zase utíkal zpátky ven, kde svítilo slunce, poletovali první vrabčáci a začínali bzučet čmeláci.

V tom roce, kdy bylo jaro zvláště slunné, poznal kuchař malou cikánku. Přišla jednoho rána, nikdo ji neznal a nikdo ji ani znát nechtěl. Zaklepala na dveře té jeho malé kuchyňky a vešla. „Sedni si,“ vyzval ji kuchař. „Semhle.“ A uvolnil jí místo vedle sebe na lavici. Cikánka se posadila a prohlížela si ho. Byla malá a  špinavá. Měla úplně černé unavené oči a scuchané ebenově černé vlasy. Vůbec se nedalo říci, že je to pěkná cikánka. Byla ošklivá.

Ale hlavně, že v té kuchyni kuchař přestal sedávat sám. Sedávala tam s ním malá, špinavá cikánka, a když přicházela zima, začal tam s nimi sedávat i kocour. Seděli všichni na peci, kuchař, cikánka a mezi nimi kocour, který se od nich nechával drbat za ušima a spokojeně vrněl. „Je ti teplo, kocoure?“ ptala se cikánka. A kuchař se ptal: „Nemáš hlad, kocoure?“

Kocour dělal: Frr! A nebo taky: Pfíí! Jako že tohle ho tedy nebaví a cikánka a kuchař se smáli a kocour pak dělal, že to jako nevidí. Ti dva se tomu smáli tím víc, čím míň to bylo k smíchu, smáli se prostě proto, že se spolu cítili dobře. „Jsou hvězdy daleko?“ ptala se cikánka. Pfff! Hvězdy! dělal kocour. „Hvězdy jsou daleko, hodně daleko,“ mínil kuchař. „A měsíc, je měsíc daleko?“ vyzvídala zase cikánka. A kocour hned, že ne, že měsíc je blízko, protože on, kocour, měsíci často zpívá. A kuchař mlčel, o měsíci toho moc nevěděl.

Pak přišlo jaro a cikánka už neměla unavené jenom oči, ale také tvář a vůbec celé tělo. Často kuchaři usínala v půli kroku, když ji chtěl odvést ven, aby si poslechla ptáky a přivoněla k prvním květinám. A když se jednou chtěla učesat, doslova ho to vylekalo, protože ona se přeci nikdy nečesala. Cikánka se usmála těm jeho vylekaným očím a řekla: „Kuchaři, přeci víš, že na tom nezáleží.“ „A na čem záleží?“ zeptal se kuchař, ale vlastně ho její odpověď až tolik nezajímala. Myslel si své a zeptal se prostě jen tak, jak by se zeptal každý. Ale cikánka mu stejně neodpověděla.

Kocour to jaro nikam neutekl, povaloval se pořád v kuchyni a ani ptáci ho nelákali, aby je šel chytat. A kuchař mu to měl za zlé, zlobil se, že kocour jen tak zbůhdarma lenoší a chtěl ho i vyhnat, jenže cikánka mu to nedovolila.

„Nech ho, kuchaři. Chci, aby tu kocour teď byl.“ A řekla to tak smutně a tak unaveně, že kuchař už nic neříkal, už kocoura nevyháněl. Ale ani si ho nevšímal, viděl jen cikánku a její unavený pohled. Vlastně se mu už nezdála tak ošklivá. Uvědomil si, že pro něho a pro kocoura se krásnější cikánka už nenarodí, protože ta nejkrásnější, to byla ta jejich.

Jednou kocour přeci utekl,  protože kocouři neumějí plakat potichu, ale při pláči strašně křičí, a to by se cikánka bála. Tak tedy utekl, daleko od té kuchyně a daleko od cikánky, aby mohl plakat do sytosti, jak potřeboval. Ten jeho pláč ale cikánka stejně slyšela a bylo jí kocoura líto, že musí tak plakat. „Kuchaři,“ zeptala se, „proč kocouři pláčou?“

Kuchař se na kocoura rozzlobil, připomněl mu jeho vlastní bolest, a rozplakal se. Byl to tichý pláč, jen slzy mu tekly a cikánka se už tedy neptala, ale stejně na to pořád musela myslet, proč ti kocouři vlastně pláčou a proč pláče kuchař, když ho nic nebolí.

A jednoho rána, kdy už vůbec nemohla slézt z pece, řekla: „Kuchaři, víš, asi jsem nemocná.“ „Ano,“ odvětil kuchař, ale pak doplnil. „Až si odpočineš, uzdravíš se.“ A cikánka najednou věděla, najednou znala odpověď na svou otázku, proč kocour pláče. „Slib mi, že ty plakat nebudeš,“ zašeptala. Jenže kuchař jí to slíbit nemohl, vždyť už dávno plakal, a tak jen mlčky přikývl. To cikánka nemohla vidět, měla zavřené oči. A tak po chvíli tiše zašeptal: „Kuchaři přece nepláčou.“

Ale slzy mu samovolně stékaly z očí. „Ano, kuchaři nepláčou,“ opakovala cikánka. „Jak se jmenuješ?“ Pokrčil rameny. „Na jménu nezáleží, viď?“ řekla znovu po chvíli a dokonce se i usmála. „Jistě. Na jménu vůbec nezáleží,“ odpověděl jí kuchař a konečně přestal plakat. „Tak řekni, kuchaři, na čem záleží?“ chtěla vědět cikánka. „Na čem to vlastně záleží?“ Ale zatímco kuchař přemýšlel, jak  tak měla zavřené oči, usnula.

Kuchař byl rád, že si cikánka spánkem odpočine, šel něco uvařit, aby neměla hlad, až se vzbudí, a zase si k ní sedl a myslel si, jak je dobře, že tak krásně spí a také si myslel, že už ví, na čem to vlastně záleží. A tak jí to pověděl, zašeptal jí to potichu do vlasů a vlastně to bylo úplně prosté. „Záleží na tobě,“ řekl.

Cikánka spala dlouho, celý den, a někdy v noci kuchař zjistil, že už ji nic nebolí, že se usmívá, ale že je jí asi zima, protože má strašně studené ruce. Kocour štkal za komínem a jak mu tak kuchař naslouchal, najednou to pochopil.

Pořád se na cikánku díval a ani plakat nemohl, ne proto, že to cikánce slíbil, ale prostě mu to nešlo. Ta bolest byla příliš veliká, zadrhla se mu někde uvnitř, tak moc to bolelo, až ani dýchat nemohl, ale plakat, to prostě nedokázal.

Od té doby uplynulo mnoho let a kuchaři už nebylo těch dvacet jako tenkrát a taky už to nebyl tak úplně stejný kuchař, protože tenhle kuchař nikdy neplakal.

Přesně tak, aby se mohlo říkat, že kuchaři přece nepláčou.

O Radce:

Žiju sama s třemi dětmi, čtyřmi kocoury a psem 🙂 Už 9 rokem pracuji jako knihovnice v knihovně v Klášterci nad Ohří a dělám tu nejúžasnější práci, jakou si jen lze představit pro člověka, který odjakživa žil knihami a příběhy vůbec. Práce s lidmi mě baví a práce s knížkami je něco jako splněný sen. Odjakživa jsem si přála dvě věci – být knihovnicí a spisovatelkou… Obojí se mi splnilo, takže co víc by si člověk od života měl ještě přát? Lásku? Spokojenost? Štěstí? Radost z každého dne? Myslím, že dokonce i tohle už teď mám 😉 Žiji v Perštejně, vlastně odjakživa, jen s krátkou přestávkou, je to místo mého dětství a mládí a ráda jsem se sem po pár letech zase vrátila. Ve volném čase ráda cestuju (když je s kým), píšu (když je co) a čtu (je vždycky co, jen si najít dostatek času, který ale zaměstnaná žena s třemi dětmi jen těžko hledá)… Co vůbec nemusím, je televize. Když potřebuji odreagování, jdu do divadla nebo do kina a když se nenabízí ani jedna z těchto možností, pustím si nějaký film na dvd… Ovšem i to jen velmi sporadicky… Když už volný čas opravdu mám, vítězí kniha.

Foto zdroj: profimedia.cz

2.5.2014 12:00| autor: Radka Zadinová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist