Co když nemáme nic společného?

Protiklady se možná přitahují, je ale možné na nich vybudovat trvalý vztah? Není vhodnější sednout si ke stejné „vráně“? Následující čtenářský příběh nám předkládá látku k úvaze…

„Přítele jsem si vzala hned po pár měsících vztahu. Čekali jsme neplánovaně miminko, a v tu chvíli mi to připadalo nejlepší řešení,“ píše Vlaďka (31). „Beztak mi táhlo na třicítku, měla jsem pocit ujíždějícího vlaku, a dítě potřebuje rodinu. Po třech letech ale na to koukám z jiné stránky. Vzali jsme se, jsme tady pro malého, muž chodí do práce, já s prckem na pískoviště, vzorná rodinka, jak má být. Nepoznali byste, že je něco v nepořádku. Přesto mě cosi hryže. Připadám si sama. S manželem nemáme kromě dítěte jediné téma, o kterém bychom se mohli večer bavit. Vyřešíme základní domácí povinnosti, najíme se (děkuju, bylo to moc dobré), a tím naše konverzace zhasne. Manžel si sedne k počítači a já si pustím film. To jsou naše rodinné večery.

Dřív jsem v létě jezdívala ráda pod stan. Nebo k vodě, k moři, na Šumavu do lesů. Teď už trčím třetí léto v Praze a kdyby rodiče neměli chalupu, vůbec bych se s malým nedostala na čerstvý vzduch. Manžela společná dovolená neláká. K moři jet nehodlá, protože je to pro něj nuda. Rád sportuje, potřebuje být pořád v pohybu. Věčně na kole, na tenise, v posilovně. Na italské riviéře by prý byla posilovna moc drahá a sedět deset dní na písku nebude. Doporučil mi, abych jela na dovolenou s maminkou, když mám moře tolik ráda. Jenomže to není ono. Chtěla bych se po pláži procházet s ním, ne se svojí mámou. Tohle on v životě nepochopí.
[[related]]
Když tak nad tím přemýšlím, nenacházím jedinou nit, která by nás spojovala. Každý se pohybujeme v jiné společnosti – moji přátelé jsou spíš bohémské typy, věčně mladí a pro každou blbost, zatímco manželovi kolegové působí jako usedlí kravaťáci, hlavu plnou čísel a hypoték. Ani bychom je nemohli vzájemně seznámit.

Vedle manžela si připadám svázaně. Máme sice dítě, které miluju nade všechno, ale připadá mi, že to nestačí k tomu, aby spolu dva lidé šťastně fungovali. Je to ode mě možná sobecké uvažování, ale manžel kompromisy dělat nebude. A pokud mám na dovolenou jezdit s mámou a po večerech se bavit s kamarádkou, na co potom vůbec potřebuju manžela? Bojím se udělat rázný krok, ale když ho neudělám, třeba bych si to jednoho dne vyčítala… Budu vděčná za každý názor.“

3.8.2011 4:00| autor: red

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist