Manžel si přeje, abych byla ženou v domácnosti

Být ženou v domácnosti. Věta, která u některých žen budí nelibost, zatímco pro druhé může být naplněním snu. To, co za dob našich babiček bývalo běžné, dnes není příliš obvyklé. V domácnosti jsou spíše jen maminky s malými dětmi, některé ženy velmi dobře finančně zajištěných mužů a pak třeba také ty, které se rozhodly postarat o nemohoucí rodiče. Obvykle si ženy být doma ani nemohou dovolit.

Ženou v domácnosti se těžko může stát ta, jejíž výdělek je důležitou součástí domácího rozpočtu. Nelze předpokládat, že by dokázala vypěstovat natolik úrodný zelený pažit, aby se na něm rodina mohla pást a její příjem tak oželet. Ekonomické důvody zkrátka neumožňují být povoláním „žena v domácnosti“ všem těm, které by si to přály.

Jsou ale také ženy, kterým pojem „žena v domácnosti“ nahání husí kůži po celém těle a je to pro ně stav naprosto nepřijatelný. Dokonce i mateřská či rodičovská dovolená je jim dlouhá a chvátají co nejdříve zpátky ke své profesi. Většina dnešních žen totiž nachází smysl života v jiné rovině, než v péči o domácnost a nevyváží jim to ani skutečnost případného dostatečně silného finančního zázemí. Jsou vzdělané, emancipované a stěny domova jsou jim příliš těsné. Přání manžela, nad kterými jiné ženy tančí oslavné tanečky, jim působí bušení srdce, dušnost a tik v oku. Touží po seberealizaci a pocitu nezávislosti. Jen málokteré dnešní ženy v produktivním věku dobrovolně pečují o domácnost na plný úvazek.

Důvody, proč si partner může přát, aby žena zůstala doma, mohou být různé. Například třiačtyřicetiletá Soňa byla ženou v domácnosti čtyři roky a pečovala o svou tchýni. „Žili jsme s manželovou maminkou. Můj muž byl o dost starší než já, takže i jeho maminka byla již pokročilého věku. Bylo mi osmatřicet, jí o rovných čtyřicet let víc, když si zlomila nohu v krčku. Po návratu z nemocnice ale nemohla zůstat sama, nebyla již soběstačná. Stáli jsme s manželem před rozhodnutím co dál. Umístit ji do zařízení, kde by se o ni postarali, jsme ani jeden nechtěl. Manžel mne požádal, zda bych s ní nezůstala doma. Že když se uskromníme, zvládneme to. Pracovala jsem jako obchodní vedoucí v soukromé firmě a bylo mi jasné, že pokud odejdu, těžko později takovou práci najdu. Viděla jsem na manželovi, jak moc ho celá situace trápí. Rozhodnutí bylo na mně a já si nakonec vybrala: zůstala jsem doma. Než nás maminka navždy opustila, strávila jsem péčí o ni čtyři roky. Musím podotknout, že čtyři krásné roky. Měly jsme čas i na to, nač ho v běžném životě, když člověk chodí do práce, mnoho není: na vzpomínky, na povídání. Po její smrti jsem sice práci sehnala, ale zdaleka ne tak dobře placenou a zajímavou, jakou jsem měla dříve. Upřímně však mohu říci, že toho vůbec nelituji. Ty čtyři roky, kdy jsem byla „ženou v domácnosti“ mi dopřály uspořádání životních hodnot a mám navíc čisté svědomí, že jsem manželově mamince dokázala zpříjemnit poslední roky života.“

[[related]]

Partner třicetileté Alice, si přál mít manželku jen pro sebe. Vlastnil prosperující firmu, peníze nebyly problém. To, co se Alici zdálo za začátku jako ideální řešení, se pro ni však postupem času proměnilo v trápení. „Pracovala jsem jako dispečerka záchranné služby. Práce byla zároveň i mým koníčkem, nesmírně mne bavila, ale bohužel také vyčerpávala. Čím dál víc jsem si ji „nosila domů“, na některé případy jsem myslela i v noci a nemohla pak spát. Když jsme se s Janem vzali, rovnou mi řekl, že jeho přáním je mít ženu doma. Chtěl mít příjemný domov, kde na něho bude čekat odpočatá a dobře naladěná partnerka. Ze zaměstnání jsem odešla. Asi tak dva měsíce jsem si nabyté svobody neskutečně užívala. Dohnala jsem spánkový deficit, nacházela uspokojení ve vylepšování domácnosti. Po půl roce se byt leskl, po roce jsem bravurně vařila i svíčkovou. V domě nebylo už co vylepšovat a mě nebavilo starat se jen a jen o domácnost a mít permanentně nalepený úsměv na tváři, když se manžel vrátil z firmy. To byla moje hlavní povinnost: dobrá nálada, péče o manžela. Přímo zoufale mi začala chybět práce i adrenalin, který byl její běžnou součástí. Byla jsem doma necelé dva roky, ale pak jsem měla pocit, že se doma snad zblázním. Zlatá klícka, ve které jsem žila, se pro mě změnila na malé soukromé peklo.  Manžel navíc nechtěl děti, takže mne děsila představa osamoceného života a vlastně prázdného života. S mým návratem do zaměstnání se manžel vyrovnával velice těžko a dodnes to mezi námi skřípe. Kamarádky se mi diví, prý by hned měnily. Mít peníze, čas pro sebe, žít si jako princezna, co víc prý bych chtěla. Ale kdo to nevyzkouší, těžko může posoudit. Není to pro každého. Jsou určitě ženy, kterým to vyhovuje, ale já mezi ně nepatřím. Musím se jen naučit vypnout, když odcházím z práce a víc se obrnit proti stresu.“

Pokud také máte partnera, který si přeje, abyste zůstaly v domácnosti, řiďte se při rozhodování tím, co uznáte za vhodné vy. Ne každá žena je tou, kterou uspokojuje naleštěný nábytek, učesané třásně na kobercích a nadskakující pokličky na hrncích. Rovněž ne všechny zaplňují s radostí volný čas návštěvami zkrášlovacích salonů, fitness center a povídáním si s kamarádkami. Pokud se však rozhodnete partnerovo přání vyplnit a stanete se ženou v domácnosti, zůstaňte sama sebou a zachovejte si také své zájmy a koníčky. Časem by vám totiž možnost nakládat se svým časem dle libosti mohla paradoxně přinést syndrom vyhoření. Ten může postihnout nejen člověka v pracovním procesu, ale také ženu v domácnosti. Své záliby si proto opečovávejte, hýčkejte a vydejte se třeba do dalších, dosud neprobádaných vod. Například byla-li vaším největším kulinářským výkonem do té doby jen míchaná vajíčka, naučte se vařit. Věřte, že to může být i zábavné. Za žádnou cenu nedopusťte, aby vás zachvátil pocit, že vám něco důležitého utíká a schází. Potom byste nebyla totiž spokojená nejen vy, ale potažmo ani váš partner. Být ženou v domácnosti a ve vztahu, kde to skřípe, je opravdu dřina.

A co vy? Jaká je vaše volba: práce nebo žena v domácnosti? Co byste si vybrala?