Láska, co se nedá změřit

V roce 1991 mi zemřela dcera, bylo jí 17 let a 10 měsíců, říkala jsem ji Myško. Měla krásné borůvkové oči. V tom hrozném čase jsem potkala známou, která mi řekla: „Nám taky teď umřel pes…“ Jak může někdo tohle vůbec vyslovit?!

Utekly roky, vyrostla vnoučata a my s manželem jsme si pořídili jorkšírku Betty. Přinesli jsme to zlatíčko domů. Měřila k hlavičce 14 cm a vážila 400 g, zkrátka velký pes. Já ještě chodila do práce. Manžel ji vlastně vychoval. Sbíral hovínka a čistil koberec. Připravoval jí jídlo, zkrátka vše bylo na něm. A to vždy říkával, že kdyby šlápnul do nějakého lejna, tak raději zahodí boty.

Tenkrát jsem jí ještě psala deníček, tak malá ukázka:

Už znám chuť jablíčka, bylo moc dobré. Už mám velkou sílu. Umím skočit paní na klín, umím hodně trhat a ten panáček, co jsem ho dostala, se mě už taky bojí. Také umím rychle utíkat. Když utíkám, tak se mi často stane, že do něčeho narazím. Dnes jsem honila míček a narazila jsem do topení. To byla rána. Otočila jsem se na pána, ale moc jsem ho neviděla, jen jsem měla nějaké hvězdičky před očima. A bylo jich hodně.

Za několik dní jí bude 6let a změnila náš život, a to moc.

Život šel dál. Vnoučata nám vyrostla. Zastaví se velice zřídka. V jejich letech se mi k babičce a dědovi také nechtělo. Táhlo mě to mezi vrstevníky. Nedávno se nám narodil první pravnuk. Toho si snad trošku vychutnáme.

Dnes už jsme v důchodu oba. Můj manžel na mě čekal 8 let, než jsem odešla do důchodu já. Bohužel to takto vyšlo, původně jsem měla být v důchodu dva roky po manželovi. Cením si velice mého muže za to, že jsem po celou dobu byla hýčkána. Vůbec jsem nevařila a neuklízela. To vše dělal sám. Vstávala jsem ráno ve 4a vracela se někdy v 17 hod nebo i později. Jídlo a káva byly vždy na stole. Byl mi oporou v těch nejtěžších chvílích života. Pamatuji si velice dobře, jak po smrti dcery mě vzal za rameno a vystrčil za dveře se slovy: jdi k holiči, až budeš vypadat jako člověk tak se vrať. Kruté ale účinné, jinak už to se mnou nešlo.

A čas šel neúprosně dál, za ty roky jsem objala několik lidí, kteří přišli o své milé. Bohužel několik o své dítě. Obejmu i babičku, která mi vypráví, že jí zemřel pejsek, byl to totiž kolikrát jediný blízký tvor, kterého měla. Utěšovala jsem kamarádku, která prožila to, co já. Ten první šok je hrozný, ale hroznější je uvědomit si, že je to nastálo. Život se vám rozdělí na čas, to ještě byla, to už nebyla.

Doporučila bych všem ženám s pocitem prázdné náruče, pořídit si pejska. On vám vrací 100x více lásky, než mu můžete vůbec dát.

Dnes už vím, jak tenkrát ta žena mohla říct ta slova. Miluji to naše zlatíčko, šeptám jí myško a vidím ty její borůvkové oči.  Mám silný pocit, že jsou naprosto stejné jako měla dcera.

8.7.2011 2:00| autor: (honzik)

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist