Jednou bych chtěla zase normálně žít… Dá se vyrovnat se ztrátou dítěte?

Bolest ze ztráty dítěte si umí představit skutečně jen ten, kdo si tím prošel. Jak se s tím vyrovnat a naučit se zase normálně žít? Martina Hráská to vyřešila po svém a pomáhá navíc stejně postiženým rodinám. Jak? Divadelním představením.

rozhovor-martina-3-1100x618.jpg

Martina Hráská žila docela normální život do té doby, než přišla o svého syna. Od té doby se jí život radikálně změnil. Bolestné dlouhé období smutku ji přivedlo k myšlence pomáhat podobně postiženým rodinám a tak se stala spoluzakladatelkou neziskové organizace Dlouhá cesta, z.s. Jak se vyrovnala s krutou ranou osudu? To nám prozradila v našem rozhovoru:

Založila jste organizaci Dlouhá cesta. Komu v ní pomáháte?

Naše organizace poskytuje primárně podporu rodičům, kteří se vyrovnávají se ztrátou  dítěte. Snažíme se pomáhat i ostatním členům rodiny – sourozencům, prarodičům, případně dalším příbuzným.  

Vy máte bohužel takovou zkušenost také…

Bohužel, ano. Moje zkušenost se ztrátou syna byla jedním z impulsů tuto organizaci založit. Měla jsem potřebu setkat se s lidmi, kteří se v minulosti ocitli ve stejné situaci. Zeptat se jich, jak to všechno prožívali, co jim při tom pomáhalo, kde hledali sílu do dalšího života.

Mohu se zeptat, co vám pomohlo přečkat to nejtěžší období?

Nejtěžším obdobím byl první rok. Určitě mi pomáhalo sdílení, zejména s rodiči dětí, které jsem znala z nemocnice.  Dále čtení knížek – naprosto zásadní pro mě byla kniha Útěchy pro Marcii od Senecy. Hodně jsem cvičila – fyzická zátěž mě osvobozovala od přemýšlení.  Psala jsem si  deník. Ani ne o pocitech, jen jsem si zapisovala obyčejné věci, kolik bylo venku stupňů, co jsem snědla, co jsem si přečetla, s kým jsem mluvila apod… A pořád jsem myslela na to,  že jednou bych chtěla zase normálně žít – radovat se, že už rozkvetly třešně nebo že kafe krásně voní. Těšit se na Vánoce, na hory, do kina. Ale dlouho to nešlo.

Je rozdíl mezi tím jak truchlí muži a jak ženy?

Ztráta dítěte je stejně bolestná pro muže i pro ženy. Vnější projevy zármutku se většinou liší a někdy to může vypadat tak, že ženy truchlí více než muži. Ženy jsou otevřenější ve sdílení pocitů, více vyhledávají podporu zvenčí. Muži jsou uzavřenější, chtějí si vše odžít sami, nemají potřebu se nikomu svěřovat. Ale určitě to neznamená, že měli své dítě méně rádi nebo že jim méně chybí.  

Ze zkušeností maminek jste se rozhodla udělat představení. Jak vznikl ten nápad?

Nápad jsem v hlavě nosila minimálně dva roky, než jsem se ho odvážila vyslovit nahlas. Viděla jsem v něm možnost přiblížit tak těžké téma veřejnosti. Ukázat situace, do kterých se  rodiče dostávají, nad čím přemýšlí, co jim pomáhá či naopak co jim nepomáhá. A zároveň jsem věděla, že jsou mezi pozůstalými rodiči maminky, které by si rády divadlo zahrály.

Představení se jmenuje Budu všude kolem tebe a hrajete jej v Divadle Kampa. Jaké má ohlasy?

Ohlasy jsou vesměs pozitivní. Diváci oceňují, že je představení srozumitelné, že není patetické, že se v něm geniálně střídají momenty smutku a radosti. Měly jsme velké štěstí, že se režie a scénáře ujala zkušená režisérka a výjimečná žena Iveta Dušková.  Opravdovost a sílu dává představení i skutečnost, že ženy, které v něm hrají, jsou maminky, které prožily ztrátu svého dítěte a v představení vlastně hrají „svůj příběh.“ 

Když jsem představení viděla, cítila jsem, že je to jakýsi druh terapie…

Určitě ano. Terapií byl hlavně celý proces přípravy divadla, zkoušení, sdílení,  hledání společných prožitků a typických situací. Myslím,  že jednou z cest, kterou se člověk v těžkém období může vydat, je vracet  se k tomu, co ho bavilo v dětství. Jak to říká jedna z hereček – Už jako malá jsem chtěla hrát divadlo…  Jsem neskutečně ráda, že jsem se nakonec k tomuto projektu odhodlala a i kdyby mělo představení pomoci jen jedné mamince vyrovnat se s bolestí, stojí to za to.

O představení Budu všude kolem tebe:

Na počátku byl jeden trochu bláznivý nápad maminek ze spolku Dlouhá cesta, které měly touhu si zahrát divadlo. O čem? O svých příbězích, o bolesti, smutku, o znovu nabyté naději a o složité cestě, kterou musely ujít. Co všechno se změní, když žena ztratí dítě? Kde hledá pomoc? O čem sní?  Existují Andělé? A tak pomalu vznikal scénář ze čtyř skutečných příběhů žen, které se na jevišti setkají díky svým dětem. Jim je věnováno toto představení, stejně jako všem rodičům, kteří nacházejí přes prožitou bolest znovu radost, lásku a naději. Scénáře a režie se ujala Iveta Dušková. Spolek Dlouhá cesta pomáhá pozůstalým rodičům překonat nejtěžší okamžiky, které nastanou po ztrátě dítěte. Představení hraje Divadlo Kampa, www.divadlokampa.cz

My samozřejmě Martině i všem ostatním maminkám, které se na představení podílejí, přejeme co nejvíce sil a děkujeme za rozhovor. A jak to vnímáš ty? Myslíš si, že může takové představení opravdu pomoci?

Foto: Archiv Divadlo Kampa, shutterstock.com 

13.2.2018 6:00| autor: Petra Martišková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist