Diskuze

Manželovi bylo 20, mně o půl roku víc, byl na vojně, přišel, když synovi bylo 10 měsíců, bydleli jsme u našich. Sobota a neděle byly vyhrazeny pracnějším jídlům, u nás to byla roštěná, nadívaná drůbež či telecí ledvina a další. Všechno muselo být chuťově přesné, nic navíc. Když jsme začali žít samostatně, začaly „problémy“. Tu jsem přidala tymián, jindy zase něco jiného, protože jsem chtěla zkoušet. Ne tak můj muž! Na jeho úplně blbou žádost, abych vařila tu stejnou roštěnou jako moje nebo jeho máti (v době, kdy jsme tam bydleli jsem ji stejně vařila já), jsem se ho zeptala,zda mu jde toliko o kuchyni, a v tom případě si měl tedy vzít moji nebo svoji matku. A byl klid. Je mi 67, muž, syn i později narozená dcera na mé kuchařské umění pějí ódy, ale já vím, že je to jen zvyk. V čem kdo vyrost, v tom dál žije, ale změna je možná. Snacha si neumí představit slavnostní menu bez mého sulcu (který m
oje vlastní dcera nevezme do úst, ač tam nejsou žádné namleté kůže).Ani jednomu ze svých dětí se do ničeho nepleteme, pro nás jsou to dospělí lidé, zodpovědní za všechno, co dělají. Samozřejmě jsme připraveni kdykoliv pomoci, ale na požádání, protože nutit pomoc je hrozné. Jen máme tu smůlu, že naše děti o tu pomoc nestojí. Vztahy máme dobré, stýkáme se často, jen oni mají pocit, že by nás to zatěžovalo, či co. Nejde jim to vysvětlit, a nás to bolí. Necítíme se být staří, vnoučata by nás neobtěžovala, naopak, byli bychom šťastni, kdybychom je mohli mít. Ale takhle chodí do školky a každou chvíli marodí. Jen ty naše hloupé děti, pozdní rodiče (my jsme je měli ve 21 a 25 letech, oni po 40) si myslí, že bychom to nezvládli.