Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část třetí

Deník těhotné Mony Stern pokračuje!

 

 

Konec prvního trimestru a začátek druhého

Pátek: První setkání se Santanou
Pouštím se na tenký led. Sice ne na rybníku – bruslení a další zimní radovánky mi zakázala moje vlastní mamka, když zjistila, že jsem těhotná. Teď se jedná o něco mnohem horšího, než je tenký led na vodní ploše, jde totiž o popis emocí v realitě. Emocí nejčistších a nejpravdivějších. Většinou, když jdou lidi s kůží na trh, působí to směšně, nebo rozpačitě, nebo okázale, nebo nepravdivě. Málokdy skutečně. Přesto se pokusím zaznamenat, jak moc bylo fajn, když jsem poprvé viděla Santanu.
Od rána nervozita, dvě odblinknutí, průjem, pohled mimozemšťana a zbouchnuté plaché víly zároveň. To všechno způsobil screening na konci prvního trimestru, který mám za chvíli absolvovat. Nejvíc jsem asi neurotická z toho, že se z krevních testů a následného vyšetření ultrazvukem dozvím, jestli Santanovi (nebo Santaně? Přísahám, zatím pohlaví nevím, nezbývá, než to střídat) nehrozí Downův syndrom, popřípadě další sračky. Na druhou stranu se už nemůžu dočkat, až to děcko poprvé uvidím, tedy alespoň na obrazovce.
Vcházím do ordinace s Kristiánem. Ten dnes vůbec nepůsobí jako pyšný otec, navíc má natrženou kapsu na kabátě, na zádech ušmudlaný batůžek s notebookem, který každou vteřinu připomíná, že budoucí otec ještě potom poběží na důležitou pracovní schůzku.
Komentář táty Kristiána: Tu kapsu jsem si natrhl o kliku, když jsem venčil psa. Batoh je pěkný, bílý, s takovými umělecky našedlými stíny – tak trochu retro.
Já možná působím o něco slavnostněji, ale taky to není zrovna terno. Jako vždycky mám pech… V ordinaci je nejen doktorka, která bude ultrazvukové vyšetření provádět, ale i další, Ukrajinka, ta se na mě prý zaučí, a ještě dvě studentky medicíny, evidentně telata, neustále si něco zapisují. Rozhodla jsem se na všechny vnější okolnosti vykašlat a soustředit se jen na obrazovku, kde bych měla poprvé vidět potomka. Vytvářím si okruh veřejné samoty a tajně v duchu děkuji Konstantinu Sergejeviči Stanislavskému.
Komentář táty Kristiána: Sedám si na otáčivou židli s kolečky a pohrávám si s natrženou kapsou. V ordinaci je shovívavé přítmí, něco mezi výtahem a vesmírnou lodí. Žena si lehá na lehátko vedle počítače. Na stěnách visí obrázky dětských astronautů. Doktorka něco ťuká do klávesnice, elévky posedávají na lůžku a něco si šuškají, Ukrajinka si tiše procvičuje písmeno „ř“. Obrazovka na stěně zabliká a objeví se děcko.
Jejda, už je tam Santana. Na první pohled pohodář s andělíčkovským profilem, kope nožičkami, jupí a má je dvě, máchá pravou ručkou, do prčic levou ale nevidím! Doktorka mi s ledovým klidem hlásí, že ji má pod hlavou, prý úplně stejně jako právě já. Vyndávám svou vlastní levačku zpoza hlavy, Santana udělá totéž, jen s půl vteřinovým zpožděním. Jdou na mě slzy! Jsme jako dvě akvabely, pardon tři, nenápadně mrknu na Kristiána, už si sundal batoh, navíc má roztomile soustředěný výraz v obličeji a mě to neskutečně dojímá. Brečet se mi ale před početnou skupinou nechce, radši se ovládám.
Komentář táty Kristiána: Santana se roztomile hemží, tak se ptám doktorky, že bych si to nahrál a pak pověsil na youtube. Doktorka prý že ne, ale že mi může prodat fotku.
Doktorky se střídají, méně zkušenější na mě nastupuje a nepříjemně mi tlačí přístrojem na břicho. S roztomilým přízvukem mi zároveň vysvětluje, že si budeme moct snímeček Santany koupit za pouhých sto korun. Andílek v mém břiše se v tu chvíli podívá zpříma do kamery, vypadá najednou jako čert s výrazem: „Však já vám všem ukážu, hlavně si se mnou nezahrávejte!“ Kristián okamžitě volá po fotce. Blik, máme to.
Komentář táty Kristiána: Takže máme dvě fotky: Ze strany jako andělíček, zepředu jako ďáblík (viz fotka dole). To jméno Santana je zvolené opravdu přesně, když si trochu pohrajeme s písmeny.
Najednou mi došlo, že budeme mít předvádivé, marnivé a rozmazlené dítě. Začnu se radši smát, než brečet, což Santanu naštve, znova překotně kope nožičkami a boxuje ručičkami. Fotbalista? Boxerka? Nebo snad dopravní policista? Lítá mi hlavou, co z toho děcka jednou bude?!
Zkušenější doktorka ťuká do počítače změřené hodnoty. Dlouhé ticho přeruší až její věta: „Váš screening je negativní, vše je v pořádku!“ Na zem z mého srdce spadne balvan jako kráva…
Najednou je obrazovka tmavá, po Santaně (nebo Santanovi?) ani vidu, ani slechu. Zaprotestuju, že jsem se s miminem nerozloučila. Méně zkušená doktorka je měkota a znovu mi najíždí na břicho. Na obrazovce se zase zjevuje šíleně nožičkami a ručičkami pracující Santana! „Tak čau, děcko,“ říkám dojatým hlasem. A pak se to stalo: mimino na nás zamávalo. Kdo si dovolí tvrdit, že si se mnou jen zahrávají hormony, nebo že to bylo náhoda, ať jde do prčic. Prostě to tak bylo. Až v autě se tichounce radostí rozpláču.
(pokračování příště)
25.2.2009 12:00| autor: Mona Stern

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist