Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část jedenáctá
Deník těhotné Mony Stern pokračuje!
Třetí trimestr:
Středa: Předporodním kurzem k lepšímu porodu!
Na první pohled působíme s Kristiánem v hloučku natěšených čekajících budoucích matek a jejich pyšných protějšků dost podivně a jaksi nepatřičně. Čekáme na chodbě porodnice na zázrak! Konkrétně na to, až začne předporodní kurz. Postavila jsem Kristiána před hotovou věc, takže tam se mnou jít musel a navíc za to, chudák, ještě zaplatil 500 korun. Čekání si krátím porovnáváním břicha mého s břichy ostatních matek. To moje je prostě nejhezčí! Kristián se vrátil z venku a voní cigaretovým kouřem. Vypadá bezkonkurenčně jako nejstarší a pro mě nejzkušenější nastávající rodič.
Komentář táty Kristiána: Je fakt, že se tam pár cucáků vyskytlo, ale nejstarší jsem rozhodně nebyl. Byla tam třeba jedna zkušená matka, která i chodila rozkročená.
Sakra, dostala jsem šílenou chuť na cigaretu! Vzápětí mě z toho přepadly příšerné výčitky svědomí a skoro pláč. Nažehlená a navoněná těhulka – jogínka, sedící vedle nás na lavičce, si během telefonního hovoru týkajícího se zavržení plenek na jedno použití a propagace plen látkových a bio výrobků, od nás odsedne.
Komentář táty Kristiána: Tohle bio je fakt illusion. Stojí to dvakrát tolik a je to bio asi tak, jako já jogín. Smrt celeru, hanba kapustě! Sklizeň je vražda!
Nevím, jestli té uvědomělé těhulce vadilo, že jsem nahlas pěla chválu na stehna zpěvačky Madonny, nebo jí spíš smrděl kouřem označkovaný Kristián. Ten asi během deseti sekund zmapoval břicha budoucích matek a pošeptal mi do ucha, že to moje je nejmenší! Mám pocit, že to všichni slyšeli.
Konečně přichází blonďatá porodní asistentka a vede nás někam do neznáma. Vcházíme do místnosti s kobercem, žebřinami a hlavně obrovskými nafukovacími míči, které už roky nenávidím.
Komentář táty Kristiána: Sešla se nás tam pěkná parta. Zaujalo mě, že všechny matky přišly s partnery, kromě jedné, jejíž manžel uvízl v zácpě. No nic, vzal jsem papír a tužku a namaloval paní asistentku, jak žongluje s nemluvňaty.
Asistentka nás vybízí, ať si na ohromné míče sedneme. Na mě bohužel jeden vybyl, Kristián má štěstí, skončil bez míče, zato na normální pohodlné židli. Potají se mi posmívá. Porodní asistentka zdlouhavě povídá o prasklé plodové vodě, zdůrazňuje, jak moc bolí kontrakce a nezapomene se zmínit o rozbitých hlavách omdlelých otců, kteří byli k doprovodu svých partnerek k porodu donuceni. Během dramatického monologu se asistentka významně dívá na zrovna zívajícího Kristiána.
Komentář táty Kristiána: Všiml jsem si, že mě pozoruje a mylně jsem si to vyložil tak, že mě balí.
Na řadu přichází nemilosrdná realita: cvičíme na míči, učíme se na něm relaxovat, když zrovna kontrakce při porodu dozní. Kristián opět mezi ostatními budoucími tatínky vyčnívá. Tedy nejen svou výškou, ale i tím, že mi jako z legrace posouvá míč, místo toho, aby mi ho pěkně držel. Když se zrovna učíme tlačit a já tlačím špatně, Kristián se projevuje zvídavě a ptá se asistentky: „Co to je epidural? Kam se píchá? Co přesně způsobuje? Když si tatínek během porodu potřebuje na chvíli odpočinout, má taky někde u porodních sálů k dispozici nějaké lůžko?“ Nejradši bych epidural píchla jemu a hned!
Komentář táty Kristiána: Sice pořád nevím, co ten epidural vlastně obnáší, znám ho jen z doslechu, ale působí velice sympatickým dojmem. Mít ho tak pořád při ruce, a když těhule hysterčí, šup ho tam! To by nám těch devět měsíců pěkně uteklo.
Konečně procházíme porodními sály. Spíš to jsou takové porodní kójky. Asistentka, která si nás s Kristiánem už nadosmrti bude pamatovat, ukazuje významně mému manželovi lůžko. Tam se prý mohou tatínkové během porodu, když se jim třeba náááhodou udělá špatně, složit.
Komentář táty Kristiána: Útulná komůrka s pohodlným gaučíkem. Sice bez televize, ale s nadějně načechraným polštářkem! Kdybych já rodil, tak určitě tady.
Do naší skupinky najednou z malinkaté porodní kójky slavnostně vpluje pyšný otec čerstvě narozeného mimina. Nese opatrně miminko v rychlozavinovačce s krtečkem a štěstí a dojetí z něho přímo stříká. „Je to Maruška, tři kila třicet, padesát centimetrů,“ drmolí šťastný tatínek. „Jak je Maruška dlouho na světě,“ ptám se zjihle. Novopečený tatínek rychle mrkne na hodinky: „Deset a půl minuty!“ Napadá mě, že přesně takhle dlouho mi teď trvá, než mi těhotenské břicho dovolí, abych si obula svoje oblíbené červené adidasky na zavazování. Čas je prostě relativní! A absolvování předporodního kurzu taky!
Komentář táty Kristiána: Ten čerstvý otec byl tak zjihlý, že jsem zjihl taky. Už se těším, jak si schrupnu ve vyhlédnutém pokojíku, nechám se včas vzbudit, natočím pointu a pak to hodím na youtube.
