KAM SE ZTRÁCEJÍ MUŽI

Muži přicházejí, odcházejí, míjejí, opomíjejí a občas i zůstanou. Pět minut, hodin, let nebo po zbytek osudu, málokdy je to ale přesně tak dlouho, jak si přejeme. Někdy po nich zůstane jen modřina, jindy děti a někdy jen hluboká díra v duši. Často i suvenýr, který buď s něžnou péčí opečováváme nebo vztekle pálíme. A pak se hledá znovu; hledá se muž či manžel, milenec nebo přítel, který bude mít to štěstí či smůlu, že po něm nezůstane suvenýr či se suvenýrem stane on sám. Jenže když už máte v srdci zajímavé panoptikum ztracených památek a vitrínka ve vaší ložnici je již přeplněna cetkami, které vám připomínají zmizelou lásku a obdiv, stává se, že ustáváte v hledání člověka, který naplní celou vaši bytost a jen čekáte na někoho, s kým prostě „vyjdete“. Poučena z předchozích nezdarů si potom vážíte jeho objektivních kvalit a vlastní cítění je jen případný doplněk vašeho vztahu. Někdy tato fáze přichází brzy, někdy pozdě a nebo nikdy, ale vždy je určitou rezignací nad romantickou láskou a „šťastným žitím až do smrti“. Jenže občas se stane, že se osud i srdce vzbouří a místo klidného příměří v duši přijde povodeň, smršť a vy se zamilujete…

Vždycky jsem věřila v lásku, ať už to znamená cokoli. Stejně jako lidé věří v Boha, osud, spravedlnost či pravdu, aniž by zcela přesně věděli, co za ně považovat. Osobně jsem spíše pozemnějšího založení, ve svém zcela osobním pojetí se snažím problematiku vztahů regulovat maximálně racionálním uvažováním; konec konců není už mi patnáct, abych slídila po slibných pohledech v něžných očích, milých chlapeckých úsměvech a kradla nezralým mladíkům polibky pod právě rozkvetlou lípou, což jsem jako tajný asociál stejně nikdy nedělala a až do předčasné senility dělat neplánuji. Od případných kandidátů na systematicky budovaný vztah bych s dovolením prosila adekvátní fyzický zjev, perspektivu, zázemí a přijatelný materiální komfort. Tedy, takto jsem si to představovala při pohledu na sbírku suvenýrů, z nichž většinu jsem si přála nikdy nevlastnit. Muži se mi ztratili v mlze nekonečných hádek, osobních proher, nudy a krizí a já už nechtěla nikoho hledat. Chtěla jsem, aby někdo hledal mě, nebo aby mě aspoň našel, rozfoukal těžkou mlhu kolem mojí duše a prostě tam byl. Jen tam byl, a nic víc.

Před lety jsem se zamilovala. Jsa ve věku zlodějů křehkých pohledů, panenských snů a totálního vnitřního zmatku jsem se nevinně, bláznivě a zcela nevhodně zamilovala, což byla jedna ze soukromých duševních katastrof, po které je neuklizená spoušť nejspíš dodnes.Viděli jsme se jen jednou, přibližně na půl minuty, ale kdeže stojí čas v rozměrech lásky ! Dodnes mě pomyšlení na něj naplňuje podivně hmotným smutkem a v duchu sepisuji systematický přehled psychosomatických potíží, za které ho jednou zažaluji. Zkrátka a dobře, prostě mě nechtěl a nedal si potvora říct; jenže místo standardně konstruktivního přístupu: „promiň děvenko, jsi velmi milá, ale momentálně patřím jiné, nejsi můj ideální typ, či jsem výhradně na vysoké blonďaté chlapce a nech mě bejt“, si zvolil komplexní atitudu tří japonských opiček – „nevidím, neslyším, nemluvím“ a právě tohle jsem mu neodpustila, jako člověk člověku, Mao Leonidovi.

Tehdy jsem se stáhla pryč z (ilu)zorného pole svého Jediného, provozovala průměrně obohacující vztahy, plnila vitrínku a pod polštářem o něm snila. Po dlouhých letech jsem si usmyslela považovat právě toto za svou největší chybu a v překřehkém duševním rozpoložení jsem se demokraticky rozhodla stát si za tím vším, co láska znamená. Je to přeci láska a v tajné skrýši bez světla nemůže růst a především – ani odkvést. Takže jsem se do toho opřela.

Víceméně se mi to podařilo. Zvedla jsem telefon, zavolala Jedinému a zeptala se, co říká myšlence věnovat si trochu času a zcela pohřbít (pro mě) stresující minulost. Tehdy jsem poznala pocit čerstvě méněcenného jedince, všimla si, že ráčkuje a dva dny trpěla akutním nechutenstvím. Jediný mne nešetrně ujistil, že mě nemá vůbec rád, netají se tím před nikým a určitě požírá malé děti. Náhle měla má duše před sebou nekonečný prostor pro úvahy o rovnocenných partnerech, racionalitě očekávání od aktivního vztahu a po všech těch letech iluzí, nelásky a citové prázdnoty jsem měla zřetelný dojem, že moje srdce nenávratně vyhaslo – jenže jsem se po letech opět zamilovala.

Potkali jsme se šest dní před Vánocemi, měl přezdívku podobnou jménu mého oblíbeného parfému od Gucciho, modré oči, milý úsměv a působil na mě silou deseti vodkou zapitých rohypnolů. Gucci byl velmi nedokonalý, ale o to skutečnější a životnější figura mé pracně zkreslené reality a přitom měl v sobě něco natolik magicky původního a neopakovatelného, že od té doby se neproplížil den, abych na něj nemyslela. U své druhé životní lásky jsem dramaticky pokročila do vyššího stadia – viděli jsme se dvakrát! Dle odborných výzkumů zamilovat se trvá sedm sekund. Již nedodali, co všechno je potřeba o druhém vědět. Neznám ani Gucciho adresu, ale kdesi uvnitř trpím vážnými obavami, že v rámci intervalu pozorování jeho neandrtálské spodní čelisti, cuchání vlasů, ze kterých byly cítit cigarety a ďobání do babiččina cukroví, se ona patřičná hromádka vteřin našla a zůstala. Ráno jsme jeli metrem tři stanice vstříc povinnostem. Položila jsem mu hlavu na rameno, zavřela oči a jako málokdy předtím toužila, aby se čas sebral a v rámci dočasné útěchy si vzal dovolenou a odešel kam jej srdce táhne.

Opravdu si myslím, že štěstí chodí; ode mně odešlo o dva dny později. Samozřejmě každý průměrný občan prošel svému mládí adekvátním poradenstvím ohledně citových či jiných kontaktních mezilidských vztahů a k mému dospívání patřily časopisecké zdroje s nekonečně vděčným tématem „jde mu jen o jedno?“ Nejspíš jsem měla číst pozorněji. Opět jsem zvedla sluchátko a po tentokráte velmi zřetelném NE jsem seděla na posteli, a nevěděla jsem, jestli si udělat jeho figurku z vosku, provést s ní rituální obřad voodoo nebo to prostě pustit navždy z hlavy.

Na čtvrt roku jsem se opět úspěšně ukryla pod polštář. Podivně zmatená, snažíc se uspat všechny tak zraňující city a začít opět uvažovat v racionálních dimenzích ohledně případných vztahů. Ale nejde to… když zavírám oči, vidím jeho tvář; tehdy bych intenzivně potřebovala, aby moje sny někdo vzal a přidal ke svým. Protože jsme jen dvě ztracené duše, co po léta plavou v akváriu, běhají po té staré, stále stejné zemi a já bych si strašně přála, abys tu byl…

21.1.2005 12:00| autor: Nikol Mládková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist