Spisovatelka Petra Martišková: Když přijde nápad, musí prostě ven

Chtěla jsi být spisovatelka už od dětství?

Vlastně jsem si od dětství moc přála být spisovatelkou, paní učitelkou a tanečnicí. Jsem nesmírně vděčná, že se mi všechny tyto tři sny splnily, i když tancování se po úrazu kolena už věnuji jen jako choreografka a vedoucí dětského tanečního kroužku a naopak co se učitelování týče, tady se zase nejvíc věnuju lektorování dospělých.

Četla jsi jako malá?

Byla a vlastně pořád jsem do knížek blázen. Začala jsem číst hrozně brzy, moje první přečtená knížka byla Martínkova čítanka. Pamatuju si, jak mě rodiče vždycky testovali, jestli si fakt čtu, nebo si jen prohlížím obrázky. 🙂 Četla jsem všechno, všude a pořád.

Zdroj: Petra Martišková

Se svou taneční skupinou

Je nějaká kniha, která tě inspirovala, abys napsala svou vlastní?

K psaní mě vlastně nepřivedla ani tak konkrétní kniha, jako spíš touha po tom, aby hlavní hrdinové byli přesně podle mých představ, aby knížka dopadla tak, jak chci já, protože co si budeme povídat, občas ti autoři vymyslí neuvěřitelné konce, že? 😀

Píšeš pohádkové knihy pro děti, young adult knížky a nově také fantasy. To je dost široký záběr. Proč sis vybrala zrovna tento typ knih?

Když jsem začala psát svou první knížku, bylo mi dvanáct, takže jsem se pustila do psaní dívčích románů, protože mi to bylo v té době blízké. Řešila jsem totiž stejné problémy jako hlavní hrdinky. K psaní dětských knížek jsem se dostala mnohem později a hlavně díky své tehdy sedmileté dcerce Natálce, která si chtěla přečíst nějakou mou knihu. Bylo mi jasné, že si bude muset počkat, tak jsem pro ni vymyslela pohádkovou Hejkalku. Ta měla úspěch, takže další pohádky na sebe nenechaly dlouho čekat. A fantasy? To je vlastně taková pohádka pro mladé, takže spojení obou mých oblíbených žánrů. 🙂

Na kontě máš už 22 knih, znamená to, že se psaním knih živíš?

Psaním knih se v Čechách uživí opravdu jen málo autorů. Oficiální čísla uvádí, že jich je celkem pět, jak je to ve skutečnosti, nevím, ale rozhodně jich o moc víc nebude. Takže i když je to asi sen každého spisovatele, psaním knih se neživím.

Jak k tobě přichází nápady?

Jednoznačně na cestách a je jedno, jestli jsou to procházky lesem a přírodou nebo cestuju někam dál. Venku mi skáčou příběhy do hlavy snad úplně samy a podle toho taky vypadá proces vymýšlení knížek. Znamená to pro mě spoustu nachozených kilometrů a výletů a každému, kdo je ochotný mi naslouchat, což většinou odskáče moje rodina, vykládám, co se mi v hlavě rodí za příběh a konzultuji to s nimi. Je to proces, kdy jsem neustále myšlenkami jinde, jsem schopná se zarazit uprostřed věty, protože jsem dostala super nápad, který potřebuju promyslet, zatímco ostatní čekají, jestli jim to dopovím. V téhle fázi to se mnou není úplně jednoduchý. 🙂

Zdroj: Petra Martišková

Při natáčení traileru a na besedách s dětmi

Jak dlouho ti trvá napsat knihu?

Musím říct, že mnohem víc času, než samotné psaní, mi zaberou přípravy knihy. Než si sednu k počítači, vymyslím úplně celý příběh, vím, jak budou hlavní hrdinové vypadat, kdo jsou jejich přátelé, rodina, kam chodí do školy nebo kde pracují, jak se bude jejich postava v průběhu knihy vyvíjet. Zjišťuju si všechno potřebné o místech, kde se kniha odehrává. Vždycky se snažím, aby příběh byl uvěřitelný a věrohodný, takže když v jedné z mých knih hlavní hrdinové sjíždějí řeku, projela jsem celou tu trasu, abych viděla, za jak dlouho se daný úsek řeky dá sjet, jaká jsou kolem místa, jaké kempy, kde se dá přespat, co je z řeky vidět, aby když se někdo vydá stejnou trasou, mohl říct, jé tady to fakticky všechno je.

To zní jako dost časově náročná práce…

To sice je, ale mě to hrozně baví. Poznám díky tomu spoustu zajímavých míst a lidí. Při psaní druhého dílu série Tajemství obsidiánu jsem navštívila úplně všechny alchymistické dílny, které u nás jsou. Strávila spoustu času v knihovnách, putovala po hradech a zámcích, abych zjistila o alchymistech a obsidiánovém zrcadle co nejvíc. Dokonce jsem měla to štěstí, že si na mě udělali čas v třeboňském archivu a já tak měla v ruce listiny z 16. století, které se týkaly života alchymistů v Třeboni. Byl to parádní zážitek. Teprve když mám tohle všechno pohromadě, začínám psát. Nejraději píšu večer, strčím si do uší sluchátka s oblíbenou hudbou a přenesu se do světa fantazie.

Což mě přivádí k otázce: dodržuješ při psaní nějaké rituály?

Kromě toho, že k psaní potřebuju hudbu, žádné rituály nemám. Nejčastěji píšu v pracovně, odkud mám výhled do zahrady, ale když jsem v procesu psaní, tahám s sebou počítač jako kočka koťata a píšu prakticky všude – na gauči, v jídelně, v posteli, na zahradě, při vaření… Když přijde nápad, musí prostě ven. Když píšu, tak prostě píšu. Neumím psát knížku třeba rok. Pokud se do psaní vrhnu, věnuju mu každou volnou chvilku, i když to znamená sednout si po práci znovu k počítači, a to se mi kolikrát vůbec nechce. Snažím se napsat každý den minimálně pět stran. Někdy to potím a jindy mi to píše samo, a to pak píšu, dokud to jde. 🙂

Zdroj: Petra Martišková

Dnes je moderní mít své beta čtenářky, někoho, kdo čte rukopis ještě dřív, než ho pošleš do nakladatelství. Máš je také?

Ono to není jen  moderní, ono je to i dost důležité je mít. Takže ano, mám a hned tři. Jako úplně první čte příběh má dcera Natálka, která už dorostla do věku, kdy je ideálním prvním kritikem, je totiž cílovka mých YA knih. A rozhodně mě nešetří. Kromě toho, že mi bere stránky pod rukama, tak se se mnou dohaduje, když se jí vývoj příběhu nelíbí a chce ho změnit. Potom je to má kamarádka Lada Adamová a u fantasy knížek se k nám přidala ještě Petra Vachlová.

A dáš na jejich rady a připomínky?

Určitě si nechám ráda poradit. Když jim něco nedává smysl, nebo to není úplně na první čtení jasné, snažím se to upravit. Vím totiž, že zatímco já mám knihu v hlavě, takže naprosto přesně vím, jak všechno funguje a dává mi to smysl, ostatní mohou tápat. Všechny tři jsou vášnivé čtenářky a tak když se jim konečná verze knihy líbí, vím, že ji můžu pustit z ruky s pocitem, že je to to nejlepší, co jsem ze sebe mohla dostat.

A co ty a recenze knížek? Bereš si je k srdci?

Ona je recenze a recenze. Jsou recenze, které dokážou autora perfektně nakopnout k dalšímu psaní a pak jsou recenze, které dokážou udělat parádní psací blok. Recenze, které jsou konstruktivní, ač třeba recenzenti jakýmkoliv způsobem s knihou nesouzní, jsou pro mě cenné a já si z nich mohu něco vzít do dalších knížek. A pak jsou tu recenze, které mi vykouzlí úsměv na tváři, pohladí, potěší a nakopnou k dalšímu psaní. Dělá mi neuvěřitelnou radost, když mi někdo napíše, že ho moje kniha vytáhla ze čtecí krize, nebo že mu pomohla překonat nějaké těžké období. To je pro mě ta největší odměna.

Jako jedna z mála našich autorů točíš ke svým knížkám trailery. Jak tě to napadlo?

Přemýšlela jsem, jak mám svou knihu dostat ke svým čtenářkám, což jsou mladé dívky, které nečtou noviny ani časopisy, ale jsou na sítích a rády koukají na videa. A tak mě napadlo zkusit natočit knižní trailer. Úplně první jsem natočila ke knize Útěk za láskou a měl velký úspěch. Od té doby se snažím je točit ke každé své knížce. Mám to štěstí, že mám kolem sebe spoustu úžasných lidí, kteří si ochotně v traileru zahrají, pomáhají mi s natáčením i stříháním.

Na co se mohou čtenáři těšit v nejbližší době?

Právě teď vyšel druhý díl zmíněné fantasy ze série Tajemství obsidiánu s názvem Kouzlo obsidiánu. Jde o urban fantasy ze současné Prahy. Hlavní hrdinka Anna není úplně normální holka, ale mocná zaklínačka, která dokáže zabít temné démony. A naproti ní stojí Damien, potomek královské rodiny démonů, do kterého se zamilovala a jeho pobočník Cedrik, kterému zachránila život. Je jasné, že jednoduché to mít nebudou. 🙂 Na jaře pak vyjde knížka s názvem Vůně léta, která je tentokrát z prostředí cheerleadingu.

Moc děkuju za rozhovor. 🙂