S Martinem Harichem o hudbě, cestování i splněných snech

Martin Harich, třiadvacetiletý slovenský zpěvák, kterého si docela určitě pamatuješ ze Superstar, nebo také z britského X Faktoru, kde zazářil, je neskutečně talentovaný mladý muž, ale také zábavný a vtipný. Jak se dostal k cestování, co sbírá, jaké má sny a co v nejbližší době chystá? Nejen o tom jsme si povídali na jednom z jeho koncertů.

harich3-1100x618.jpg Zdroj: tomáš vyšohlíd

Koncerty, festivaly, vystoupení… Kde tě mohou fanoušci vůbec vidět?

To záleží… V létě hrajeme o víkendech hlavně doma, tedy v Čechách a na Slovensku především na festivalech nebo městských slavnostech a přes týden se hodně věnuji buskingu, což je taková forma street art, tedy pouličního umění. S kamarády jezdíme karavanem po Evoropě a hrajeme po ulicích. Už celé čtyři roky je to pro mě úžasná zkušenost a jakási forma duševní hygieny.

Zmínil jsi festivaly, jsi také alespoň občas návštěvníkem festivalů?

Já jsem v životě na festivalu jako návštěvník nebyl, ale už to strašně dlouho plánuju i s kamarády, že se na nějaký podíváme. Ale vždycky, když už to máme naplánované, dostaneme s kapelou pozvánku, abychom zahráli na nějaké akci, a většinou to bývá ta nejlepší akce z celého roku. Takže z festivalu sejde, pořád však věřím, že to jednou dáme. (smích) Ale chodím na koncerty, to je podle mě moc důležité nejen pro mě, ale i pro všechny mé kolegy – vědět, kterým směrem se hudba hýbe, vzít si z toho něco, to beru jako nutnost. A hlavně mě takový parádní koncert dokáže skvěle nakopnout k další práci.

Máš nějaký rituál před koncertem?

Já se minimálně pomodlím a s kluky z kapely se vždycky obejmeme a dáme si takových 10 vteřin, kdy jsme propojený. A fakt to funguje. Jednou se mi stalo, že jsem přijel rovnou na koncert, všechno už bylo nazvučené, vůbec jsme spolu s klukama neměli ani čas promluvit a bylo to na tom koncertě hrozně znát.

Je nějaký talisman, co musíš mít s sebou?

Popravdě už asi ne. Měl jsem takové období, kdy jsem musel mít svoje první trsátko. Ale pak jsem ho někomu po koncertě dal. Dlouho jsem taky nosil talisman na krku, nebo jsem si kreslil na ruku symbol, co mi nosí štěstí. Ale teď už ne. Snažím se držet toho, že když je člověk připravený a má v sobě energii, kterou chce odevzdat lidem, tak to zvládne i bez talismanu.

Je nějaká akce, na které bys nikdy nehrál?

Asi bych nikdy nehrál na žádné předvolební kampani. Myslím si, že hudba by neměla být propojená s politikou.

A kde by sis naopak chtěl zahrát? Je nějaké místo přímo tvůj sen?

Mým snem je si zahrát na festivalu Glastonbury, ale to je ještě cesta dlouhá. I když můj kamarád vždycky říká, a to cituju, že musíš mít jebnuté cíle, protože když se dostaneš jen za půlku, tak je to v pohodě. A to má pravdu.

Ty jsi z Liptovského Mikuláše a kapelu máš z Vysokého Mýta. Jak to funguje?

Jo, já jsem Slovák, co má českou kapelu. (smích) Jsme takoví věční řidiči z povolání. Ale funguje nám to skvěle.

Jak často se scházíte?

Na jaře připravíme koncerty, ale pak se scházíme už jen na koncertech. Když jsou změny, děláme je přímo na koncertě a má to své jedinečné kouzlo, protože to není všechno nacvičené.

Vím o tobě, že sbíráš kytary, kolik už jich máš?

Mám jich 22, ale už rok jsem si kytaru nekoupil. Už je to skoro zlozvyk, takže si dávám pozor, protože si snažím do života pouštět minimalismus a nechci mít doma až tolik věcí. I když to pro mě vždycky byla taková materiální motivace. Když jsem byl malý, řekl jsem si, že když se naučím hrát něco nového, tak si za to koupím novou kytaru. Ale už to tolik nepřeháním. (smích)

Je nějaká kytara, kterou bys opravdu chtěl? Třeba nějakého slavného kytaristy?

Tak teď už nejsem tak založený materiálně, spíš mě baví zážitky a vzpomínky, ale velmi bych chtěl kytaru, která se jmenuje Low, a ukradli mi ji z auta v Itálii v Janově, když jsme tam hráli. V životě se mi to nestalo a je mi po ní smutno, protože to byla moje úplně první kytara.

Jsme magazín pro ženy, takže se musím zeptat… Co obdivuješ na ženách?

Já myslím, že žena prostě musí mít takovou jiskru. Už jsem viděl spoustu krásných holek, ale když nemají tu jiskru, tak je to prostě nuda. A taky obdivuju, když jsou osobnosti. Když se nebojí být silné i vůči mužům. Je mi sympatické, když si umí říct svoje.

A co nejromantičtějšího jsi kdy pro ženu udělal ?

No budu klišojidní muzikant, napsal jsem jí písničku.

Vím o tobě, že ses vydal na pouť do Santiaga de Compostely. Co tě k tomu vedlo?

Bylo mi čerstvých osmnáct a byl jsem tam úplně nejmladší. A co mě k tomu vedlo? Od patnácti žiju takový dost zrychlený život, a jsem za něj moc rád, ale přeskočil jsem určitou kapitolu svého života, a v těch osmnácti to na mě přišlo. Potřeboval jsem chvíli klid a odpovědět si na nějaké otázky. Rodina byla vzhůru nohama, protože o tom ještě tehdy nebylo moc informací, ale byl to asi nejšťastnější měsíc mého života. Bylo to pro mě hrozně silné. Doufám, že se mi to podaří ještě jednou na měsíc všechno zastavit a vrátit se tam.

Cesta do Číny to bylo taky tak?

To bylo velmi podobné, po té Compostele jsem si řekl, že mě baví cestovat a poznávat nové lidi, a to byl takový začátek té mojí nomádské etapy. Měl jsem známou v Číně, která tam studovala, takže jsem tam měl kde bydlet, tak jsem toho využil. Byl jsem tam tři týdny. Čína mě nejvíc naučila neporovnávat věci, jak to máme my a jak oni, ale přijímat tu kulturu a ty lidi takové, jací jsou. To se mi pak hodilo v Africe a Indii, kde člověk musí být hodně otevřený, aby se nesbalil a neodjel domů.

V Číně vznikl také videoklip k tvé písni Čo potom…

To ano, to byl takový momentální nápad přímo tam a celý ten klip jsme natočili na mobilní telefon.  (smích)

Cestování je tvůj hodně velký koníček?

To určitě. Poslední dva roky jsem víc na cestách než doma.

Byl jsi v superstar i v britským X faktoru, když je porovnáš, která soutěž ti dala víc?

Asi ta Slovenská mi dala víc, ale hodně mi i vzala. Dala mi to, že díky ní vím, jak moc mám rád hudbu, akorát kdybych tam nebyl, tak by to přišlo později a pomaleji tak či tak. Bylo to celé takové umělé ten proces, kdy kariéra nejde postupně nahoru, ale je to velký skok. X faktor to bylo něco úplně jiného. To bylo všechno krát deset. A hlavně jsem asi v životě neviděl tolik šíleně talentovaných lidí pohromadě. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. To byla šupa za šupou ty zpěváci.

Miluješ knížky, jakou máš úplně nejraději?

Moje nejoblíbenější, kterou jsem měl i v Compostele, je kniha od Paula Coelha Jako řeka, která plyne. Není to jeho nejznámější titul, jsou to vlastně sesbírané pověsti a pohádky, ale já si ji neskutečně zamiloval. Nutila mě přemýšlet a je to fakt knížka, na kterou nezapomenu. Další knížka, která mi změnila život je Travel Bible. Je to vlastně o tom, jak poznávat svět, jak kupovat laciné letenky, díky tomu jsem začal hodně cestovat.

Na co se mohou tví fanoušci v nejbližší době těšit? Co tvé poslední album?

Moje poslední album se jmenuje Mapy a napsal jsem k němu i takovou malou knížku. Celé album se nahrávalo na cestách, v různých kostelech, parcích, karavanu, nebo katedrálách. Vznikalo po celém světě a z čeho mám obrovskou radost, že vyšlo i na magnetofonové pásce. Sice se jich prodalo asi 7, ale já jsem a to strašně rád. A na pouti jsem napsal předcházející album Pátrám.

Píšeš si sám texty a skládáš sám hudbu?

Jojo, skládám hudbu i si sám píšu texty. I když teď jsem na poslední skladbě Remember me spolupracoval s producentem z Londýna. Na Maltě se nahrávala a byli jsme ve studiu čtyři a byla to krutá makačka. Je to pro mě zase krok jiným směrem, v mém životě nová věc. Chtěl jsem zkusit zase něco nového, vpustit do té své zóny někoho jinýho a trochu se nechat i ovlivnit.

Jak se to Martinovi povedlo se podívej tady:

A mně nezbývá než poděkovat za neskutečně příjemný a milý rozhovor a popřát Martinovi nejen v kariéře hodně štěstí a úspěchů.

Foto: Tomáš Vyšohlíd

22.11.2018 10:00| autor: Petra Martišková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít

TOPlist