Anna Stropnická: Na vzdávání je ještě dost času!

Co tě přivedlo k herectví? Byla to vůně šminek, kostýmů a divadelní atmosféry?
Musím přiznat, že to mě omámilo až později. Původně mě prostě zaujala ta profese, trochu se předvádět, zahrát si různé příběhy lidí a ten potlesk na konci je přeci jen taky dobrý pocit (smích). Zákulisí jsem poznala teprve nedávno a baví mě to ohromně…

Nutno podotknout, že ti vždy o vlásek unikla šance studia na DAMU. Přesto jsi  se nevzdala a šla jsi studovat herectví na VOŠH (Vyšší odborná škola herectví).
Chodila jsem na gymnázium a tam nikdo podobné zaměření neměl. Všichni chtěli na práva, mezinárodní vztahy nebo medicínu. Byla jsem v tomto zájmu osamocená a o to víc jsem si to asi chtěla obhájit. A také jsem nenašla úplně něco jiného, co by mě tak bavilo. I přesto, že se mi na začátku úplně nedařilo, jsem to nechtěla vzdát – jsem mladá a na vzdávání je ještě dost času!

Děti slavných rodičů to mívají mnohdy těžší, než ty, které začínají od nuly. Nebojovala jsi nikdy s nálepkou „dcery Martina Stropnického“?
Někdy je to těžší, někdy lehčí. Naštěstí to už vnímám pořád méně a méně. Mám angažmá v pražském divadle Pod Palmovkou, hraji v Mladé Boleslavi a chystáme představení s kamarády. To vše jsem si, můžu říct s čistým svědomím, vydobyla sama. Známé příjmení v tom nehrálo roli.

Když jsi byla malá, hodně jste kvůli práci tvého táty cestovali a měnili jste často školy a místa pobytu. Nevadilo ti to věčné cestování?
Nebyla jsem na to úplně typ, to je pravda. Je to neustálé začleňování se do nových kolektivů, jazyková bariéra… Samozřejmě jsou to ale také zážitky na celý život, víkendy strávené u moře a jídlo a trhy, které mi tu v Praze moc chybí.

Kde jsi se cítila nejlépe?
Nejlépe se opravdu cítím tady v Praze. Pamatuju si vždycky ten pocit, kdy jsme z letiště nebo po několika únavných hodinách jízdy autem přejížděli Vltavu. Viděla jsem Tančící dům a ty naše pěkné činžovní domy. Tady jsem doma.

Máš hodně sourozenců, s kým si nejvíce rozumíš a probíráš strasti a lásky?

Mám dva sourozence – mladší ségru Fanynku a staršího bráchu Matěje. Pak od táty k nám přibyla Kordulka. Ostatní děti jsou děti od Veroniky Žilkové, mé macešky. Nejvíc znám své dva sourozence, vyrůstali jsme spolu. Nejdřív jsem měla dohromady pokoj s Matějem, pak jsem vyhrála pokoj s mladší ségrou;). Dřív jsme se určitě víc hádali, teď jsme parťáci, probíráme spolu skoro všechno…

Plánuješ také tak velkou rodinu?
Hrozně ráda bych měla početnější rodinu. Je to větší legrace a velký cvrkot. Doufám, že si to budu moci dovolit finančně. Ale ve výsledku, já nepotřebuju, aby moje dítě mělo nejnovější mobil. Budu ráda, když strávíme dovolenou společně na obyčejné chatě. Netvrdím, že si to budou myslet i moje děti, ale zkusím se je k tomu takto vychovat, dám jim jiné priority. A myslím, že vyrůstání se sourozenci člověka taky trochu vyškolí do života.

[[related]]

Od minulého roku jsi na půl úvazku v divadle Pod Palmovkou. V čem tě čtenáři mohou vidět?
Začínala jsem v představení August, august, august. V létě jsme měli zajímavý projekt „Vlak Lustig“.  Jedná se o zdramatizovanou novelu Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Příběh se převážně odehrává v koncentračním táboře a ve vlaku. Vyjeli jsme na léto s Divadlem pod Palmovkou po českých městech a hráli tuto inscenaci na nádražích ve speciálně upraveném vagonu. Byla to opravdu zajímavá zkušenost a doufám, že toto léto vyjedeme opět. Nyní jsme měli premiéru hry Sám na dva šéfy (obdoba Sluhy dvou pánů), kde hraju jednoho z šéfů, tedy chlapa (smích).

Účinkuješ v seriálu Ordinace v růžové zahradě již několik let. Co ti tato zkušenost přinesla?
Skončila jsem před prázdninami a natáčela jsem asi čtyři roky. Začínala jsem už na gymplu a byla to má první profesionální zkušenost s herectvím. Rozhodně si na nic nemůžu stěžovat. Dalo mi to jistou techniku, zábavu, zkušenost před kamerou a samozřejmě příjemné kapesné.

Považuješ se spíše za filmovou, nebo divadelní herečku?
Doufám, že v tom nemusím dělat rozdíl. Nerozlišuju filmové a divadelní herectví, ani stylizované a  psychologické. Já znám jen dobré a špatné. Jaké prostředky herec používá, je mi jedno. Mě baví film i divadlo a ráda bych zvládala obojí!

Co nejraději děláš ve volném čase?
Nejradši si povídám s přáteli. Ať už někde na kafi, nebo večer na víně. Když dlouho nemám kontakt s lidmi, je mi smutno. Myslím, že jsem společenský člověk. Pak ráda chodím na procházky a vařím.

Mluvíte si s přítelem (Michal Balcar, herec) do práce?
Musíme být na sebe opatrní. Oba jistě chceme slyšet pravdivý názor, když je ten druhý ale moc kritický, nebo úplně tolik nepochválí, dotkne se nás to asi víc, než kritika od někoho jiného. A muži se navíc musí pořád chválit a chválit! (smích).

Foto zdroj: profimedia.cz