Škoda rány, která padne vedle

Víme o tom všichni, ministryně školství Stehlíková přišla s návrhem, který zakazuje bití dětí. Má první myšlenka směřuje k její osobě a otázce, co si myslí, že tím dokáže.

Vždyť žijeme v civilizované zemi, kde už v normálních rodinách žádné fyzické tresty dávno nepoužíváme, a to, co bylo jádrem návrhu, tedy absolutní zákaz bití dítěte do jednoho roku, to snad ani nemůže myslet vážně, uhodili byste takové malé dítě třeba přes hlavu? Je to kariéristka a chce na sebe upozornit, říkám si a víc o tom nepřemýšlím.

A ono ejhle, celá situace se začíná jevit v poněkud jiném světle, stačí podívat se do novin a internetových deníků a prolistovat pár diskuzí. Milí přátelé, nezbývá než konstatovat, že 80% rodičů v Čechách (podle výzkumu z roku 2003) souhlasí s fyzickým trestáním svých dětí. To sice jistě neznamená, že 80% rodičů pravidelně „tříská“ své potomky, ale pozorujme chvíli společně vášeň, s jakou jsou debaty o navrženém zákonu vedeny. Proč nám vlastně tolik vadí, že by někdo právně ukotvil zákaz trestání těch nejmenších?

Podívejme se na dva příklady: jdu na procházku do parku, sednu si na lavičku a vidím mladou rodinu, dva rodiče a malé dítě, které sotva chodí a které s velkou radostí popadne sklenici, ve které byla limonáda a utíká s ní ke stánku s občerstvením. Upadne a sklenice je rozbitá. Dítě se otočí na tatínka, co se bude dít, táta přiskočí a… zkontroluje malému ručičky, kolínka, sebere střepy a odnese je do koše, pohladí malého po hlavičce a jdou zpátky za mámou. Mohlo by to mít i jiný scénář, viďte? Co třeba tenhle? Matka jede s kočárkem, sedí v něm dítě a drží jablíčko. Matka telefonuje, dítě najednou upustí jablko přes okraj kočárku. Matka přeruší hovor, plácne dítě přes tvářičku, dítě začíná plakat…. I tahle situace by se dala řešit jinak….(obě se staly, obě jsem viděla).

A co tím chci říct? Že máme možnost volby. Vždycky se můžeme rozhodnout, jak se v které situaci zachováme. To, že nás občas „seřezali“ rodiče ještě není zárukou, že to je jediný správný postup. Vzpomeňme si všichni, jak jsme si na prahu dospělosti zarytě opakovali: „taková/takový já nikdy nebudu!“  A kdo vymyslel ten zajímavý argument o tom, že všichni ti, kdož nedostali v dětství ani pohlavek, jsou grázlové a vejrostci, kteří ubližují ostatním? Já vím, je tak snadné udělat si názor. Pozorujte to, jak jsme schopni ve vteřině na základě jedné informace myslet věci tak nebo onak. Nikdo tady nebojuje proti malému plácnutí přes zadeček, když už nic jiného nefunguje, nikdo se nedomnívá, že pohlavek puberťákovi, který nadává mladšímu sourozenci, by ho snad mohl zabít. Ale sáhněme si do svědomí, není to náhodou tak trochu výchovná lenost? Proč bychom něco dítěti sáhodlouze vysvětlovali, když můžeme sáhnout po „účinnějším“ a „rychlejším“ řešení. Je vlastně jedno, jak je to v ostatních zemích, nesrovnávejme se vůči světu, srovnejme si věci sami doma, jelikož jediný kousek světa, který opravdu můžeme vylepšit a změnit, jsme my sami (byť měnit ty ostatní se zdá někdy jednodušší).

A čí jsou vlastně ty dnešní děti? Ta dnešní generace, proti které se ozývá taková spousta jednoznačných názorů? Jsou naše, ne? My jsme je vychovali. Teď tady žijí a od nás dostali výchovu, převzali vzorce chování, my jsme je pochválili nebo jim uštědřili sem tam nějakou tu ránu, my jsme se jim buď věnovali, nebo jsme vydělávali peníze, nám se mohli svěřit nebo se nás báli. To jsme my, my rodiče, kdo je do světa vypouští  – vzdělané, nevzdělané, vychované, nevychované, hodné či drzé! Je to zvláštní, ale nemůže za to jen to „hloupé“ školství, jehož učitele bychom pozavírali v tu ránu, jen by proti NAŠIM dětem pozvedli pravici.  A jestliže průzkum říká, že 80% rodičů sáhne po facce dříve, než se zamyslí, pak pravděpodobně ta dnešní generace nevychovanců nepochází z té větší části od rodičů, kteří by na své potomky nikdy nevztáhli ruku. Takže vidíte tady nějakou korelaci mezi množstvím pohlavků a dobře vychovaných lidí? Cítíte v tom příčinnou souvislost? Asi ne, že…

Než si tedy uděláme názor (jakýkoliv a na cokoliv), měli bychom se zastavit a chvíli situaci sledovat. Jen tak stát a dívat se, jak se to na tom světě děje, jak to tu chodí, kdo se jak chová a hlavně PROČ. A až se začneme takhle ptát, možná pochopíme, že některé věci nejsou tak jednoznačné, jak vypadají… třeba i výše zmíněný výrok: „Škoda rány, která padne vedle“.

27.6.2008 12:00| autor: Kateřina Knorová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist