Na našem diskuzním fóru jsem narazila na poměrně zneklidňující příspěvek. Jana píše:
Znám lidi, kolegy v práci i přátele a rodinu, jenž dokáží udělat peklo. Život se mi zcela zhroutil a nevěřím nikomu a ničemu a rozhodně ne v to, že by se zlo nemělo oplácet. Naopak, dá ti někdo ránu? Vrať mu ji desetkrát, nebo ho spráskej tak, aby skončil v nemocnici, nebo v base. Zlo se musí vymýtit desetinásobným zlem, aby si hajzlové, co ničí životy druhým, už nikdy nevyskakovali. Nikdo nemá právo mi ničit život. Musela jsem snášet násilí, v práci i doma. Už nikdy! Budu se bránit desetkrát brutálněji než násilníci. A dávám to jako názor a radu všem.
Přimělo mě to k zamyšlení a vlastně mě to opravdu vyděsilo. Je to pro mě totiž jasný důkaz toho, že zlo plodí zlo.
Bohužel, je to tak, že všichni lidé, které znám trochu blíže, mají pocit, že jim někdy někdo nějakým způsobem v životě ublížil. Psychickým, či fyzickým týráním, lží, pomluvou, skrytě nebo otevřeně, bezdůvodně nebo „na oplátku“, nevědomky či s jasným úmyslem. Pokud ale připustíme, aby nás ovládla nenávist, kde to skončí? Ty jsi ublížil mně, tak já ublížím tobě dvakrát? Pak se naštvou tvoje děti a budou ve jménu „spravedlnosti“ ubližovat těm mým? A moje děti budou mít přátele, kteří budou rovněž rozhořčeni, a tak využijí nejbližší příležitosti, aby ublížili přátelům těch tvých? A budeme si posílat ten jed, až budeme úplně všichni otráveni a odsouzeni k věčnému trápení? A všichni se budeme ptát proč? Proč jen je ten svět tak špatný?
Nemohu uvěřit, že po těch tisíciletích, kdy je nám poměrně dobře známá historie našeho světa, je stále tolik lidí, kteří jsou ve svém myšlení a cítění tak krátkozrací. Že je tak těžké uvědomit si, že jed, který v sobě nosím, stravuje především mě samého. Že když šířím zlobu do svého okolí, vrátí se mi se znásobenou intenzitou, abych ji pak šířila ještě mocněji.
Já si uvědomuji, jak je to hrozné, když je někdo obětí týrání, ať už psychického, či fyzického. Mám s tím své zkušenosti. Ale také si uvědomuji, že pokud v sobě živíme pocit křivdy a nenávisti, jsme to jen my, kdo tím trpí dál. Sami si tak ordinujeme křivdu stále dokola. Myslíte si snad, že když vám někdo ublíží a vy ho budete do konce života „z duše nenávidět“, je to něco, co ho potrestá? Kdepak, jemu je to pravděpodobně celkem jedno… ale trestáte tím sami sebe. Náš život je totiž vždy naplněn tím, co vychází z nás. A jaký asi bude váš život, když z vás bude sršet nenávist?
Zlo je zlo. Menší, větší, střední, všechno jedno. Proporce jsou relativní, hranice nejasné.
Andrzej Sapkowski
