Daniel Brühl: Zaškatulkovaný romantik

„Zdá se, že je ve mě něco, kvůli čemu ve mě filmaři i diváci vidí romantika. Přitom moji blízcí moc dobře ví, že dokážu být i pěkný zmetek. Jenže před kamerou mě tak nikdo nechce vidět. Někdy bych chtěl hrát opravdu odpornou krysu,“ říkal poté, co měl už za sebou další roli sympatického idealisty nespokojeného s politikou, v úspěšné Občanské výchově.

Tím něčím nejspíš bude jeho chlapecký vzhled, měkký hlas a zasněné oči. I ve 32 letech ideální schránka na postavy jemných a jemně melancholických mužů, kteří rozumějí ženám. Německý film po období tvrdých chlapů typu Tila Schweigera navíc někoho podobného hledal.

Jeho přání na změnu image vyslyšel až Quentin Tarantino. Ve svém válečném guláši Hanebný pancharti, kde se neohlížel na nějaké konvence žánru, si s Brühlovým typem pohrál. Přidělil mu roli na první pohled milého a uhlazeného nacistického hrdiny, který se ovšem nezdráhá jít za svým přáním i přes mrtvoly.

V tomhle hollywoodské velkoprodukci mohl Daniel ukázat i své jazykové schopnosti. Kromě němčiny zvládá i angličtinu a francouzštinu, což mu vyneslo zatím pár minirolí v amerických filmech a velkou roli v malém britském snímku Dámy v levandulové po boku Judi Dench.

Víc práce, třeba hlavní roli katalánského politického aktivisty popraveného za Franca v dramatu Salvador, získal díky své plynulé španělštině, kterou má v krvi. Jeho matka je Španělka, on sám se narodil v Barceloně a jeho celé jméno zní Daniel Cesar Martin Brühl Gonzales Domingo. Do západního Německa rodina čítající ještě další dvě děti vrátila, když byl Daniel ještě dítě. Sám zatím rodinu nemá. Jednou se sice zasnoubil s kolegyní Jessicou Schwartz, vztah ale skončil v roce 2006.

Jeho otec pracoval v Kolíne jako televizní režisér, takže myšlenka na podobnou kariéru v oboru nikdy neležela daleko. Hanno Brühl ovšem svého syna od povolání herce zrazoval. „Říkal, že herci jsou hloupí a ješitní. Později byl na mě ale hrdý a pracovali jsem spolu,“ vzpomínal Daniel, který začal v soap opeře v 90. letech.

Sám si ale o čistotě své profese iluze nedělá: „Stanete se cenným, až když jste komerčně úspěšný. Tak to bohužel funguje, sám jsem to zažil.“ Než před dvěma lety zemřel, spoléhal na svého skeptického otce, že mu pomůže s výběrem rolí. Tu zatím poslední, španělského hudebního producenta, si našel v jedné z povídek z průměrné antologie 7 dní v Havaně. Opět tam je za jemného romantika, do něhož se dá okamžitě zamilovat.