Počítačové hry, které mohou ublížit. Realita nebo zbytečný stres?

Před týdnem za mnou přišel náš sedmiletý syn a vesele nad sebou mával pytlem, který měl dát původně do koše: „Mami?! Já si z toho pytle udělám padák a skočím z balkonu.“ Vytřeštila jsem na něj oči, nejen proto, že bydlíme v předposledním poschodí vysokého paneláku. „Zbláznil ses?! Chceš se zabít?!“ „Nezabiju,“ prohlásil sebevědomě můj syn. „Mám přece dva životy.“ Tím mě doslova uzemnil.

Chvíli jsem jen lapala po dechu a pak nastoupilo dlouhé vysvětlování a ujišťování, že život má rozhodně jen jeden. Synek mě poslouchal, koulel očima nad mým zuřivým výrazem a nakonec mi řekl, že si dělal legraci. Nechápala jsem to. Nic vtipného mi na tom nepřišlo a taky jsem mu to dala patřičně najevo. Nicméně nebylo to poprvé, co jsem se s podobným přístupem u dětí setkala.

Zavaleni počítačovými hrami se převtělují až příliš často do svých pohyblivých virtuálních hrdinů. A je jedno, jestli je to nějaká krvavá střílečka nebo obyčejná dětská hra s odpalováním míčku proti zdi. Ačkoliv se všemožně snažíme, aby hrál jen hry úměrné jeho věku, nejlépe s nějakou výukou, neubráníme se tomu. I v dětských hrách se potkáte se třemi životy, nebo odpalovacími rampami, jak chcete.

Mezi kamarády pak pochytí další a další. U bratrance koukal s pusou dokořán na to, jak hraje nějakou střílečku, kde krev stříkala na všechny strany. Když jsem ho od toho vyhnala, cítil se hrozně dotčeně a prohlásil, že on nic nesmí a všichni ostatní smějí. V tomhle jsem nekompromisní, prostě střílečky mi nesmějí přes práh. Pokud je hra chytrá, naučná a zábavná, ráda si ji s ním i zahraju. Jenže…

článek

Vysvětlujte sedmiletému capartovi, proč kluci ze třídy můžou hrát hry, kde je krev, a on ne. Stejný problém řeší kamarádka, ale s televizí. Její syn, stejně starý jako náš, už odmalička miluje nejrůznější drastické filmy. Jako pětiletý si zamiloval Piráty z Karibiku, při kterých já měla tendenci občas vyjeknout leknutím nad propracovanými kostýmy pirátů. Mumie je pro něj kultovní film a dětské pohádky mu nic neříkají. Zajímají ho roboti, války a zase roboti. Ve škole pak s kluky probírají, jak ten a ten úžasně zvládnul zmasakrovat celou planetu, a připadá jim to neskutečně zábavné.

Tomu také dopovídají jejich hry. Kolem baráku lítají s obrovskými meči nebo klacky, podle toho, co je zrovna po ruce, a vyřvávají jako na lesy: „Ty prašivý, všivý kojote, já tě zabiju a s tebou celou tvojí zpropadenou famílii!“

S tímhle se asi nikdy nesmířím. Je to prostě něco, co se mi příčí a co mi vadí. Jenže když od toho budu syna přehnaně chránit, bude ve škole za hlupáka, a když mu to povolím, zkreslím jeho vidění světa do toho ošklivého, válečného a plného soubojů, kde je normální mít tři životy.

Je to na nás rodičích, abychom své děti vedli a pomohli jim najít i vhodnou zábavu, ale daří se nám to vždycky? Co myslíte?

Foto: profimedia.cz 

19.12.2013 8:00| autor: Dorotka G.

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist