Výchova: Má být dítě středem naší pozornosti?

Rodič, jehož den se točí výhradně kolem péče o dítě, se bude s největší pravděpodobností nejen nudit, ale bude nudný i pro ostatní. Navíc bude nejspíše pečovat o dítě škodlivě.

Miminko očekává, že se bude nacházet v centru života aktivní osoby a bude s ní v neustálém tělesném kontaktu. Očekává, že bude svědkem naplněného života, jaký čeká i na něj samotné. Během „fáze v náručí“ má za úkol být pasivní a pozorovat. Má radost z občasné přímé pozornosti, z pusinek, lechtání, vyhazování do vzduchu apod. Ale jeho základní náplní práce je vstřebávat činnosti, jednání i okolí osoby, která o ně pečuje, ať je to dospělý či dítě. Tyto informace je připravují na to, aby jednou zaujalo místo mezi svými. Pomáhají mu pochopit, co se děje. Pokud budete zkoumavým pohledem sledovat miminko, které zkoumavě pozoruje vás, bude to tuto velice silnou potřebu mařit a zároveň mu to způsobovat hlubokou frustraci, svazovat vědomí.

Miminko očekává silnou, aktivní centrální osobu, na jejíž periferii je jeho místo. Rodič, který je emocionálně nejistý, poddajný, který hledá souhlas a uznání, toto očekávání nenaplňuje. Miminko bude své potřeby dávat najevo stále silněji, ale to neznamená, že potřebuje ještě víc pozornosti. Potřebuje správný druh zážitků. Velká část jeho frustrace je způsobena tím, že se mu nedaří svými signály (pozor, něco je špatně!) uvést situaci na správnou míru.

Antisociální chování mnoha zlobivých a „neposlušných“ dětí je v podstatě jen prosbou, aby jim někdo konečně ukázal, jak se chovat. U tzv. „liberálních“ či spíše lhostejných rodičů jsou děti neustále ochuzovány o ukázky dospělého života, jež by jim pomohly najít své místo, které v přirozené hierarchii zkušenějších a nezkušených hledají. Místo, kde jejich vhodné chování akceptováno je a nevhodné chování akceptováno není, zatímco ony samy jsou akceptovány vždy.

Dítě potřebuje vědět, že od něj očekáváme přirozeně sociální chování, dobré úmysly, snahu správně jednat a touhu řídit se spolehlivými reakcemi svých rodinných příslušníků. Dítě hledá informace o tom, co se dělá a co se nedělá. Například když rozbije talíř, potřebuje zažít, že se zlobíme nebo jsme smutní, protože je talíř rozbitý. V žádném případě ale nepotřebuje, abychom ho za to snižovali – samo je přece smutné či nazlobené, že nebylo opatrnější a nechalo talíř upadnout.

Pokud liberální rodiče nerozlišují mezi vhodným a nevhodným chováním, snaží se je dítě dotlačit do jejich správné role a často se chová o to rušivěji a destruktivněji. Pak se stává, že rodiče ztratí trpělivost, všechna jejich potlačená zloba na dítě exploduje, nejspíše mu předhodí, že „už ho mají dost“, a pošlou ho pryč. Dítě si z toho odnese následující poselství: celé mé chování, které dosud tolerovali, bylo de facto špatné, jejich pocity byly nevěrohodné a má nenapravitelná špatnost dovedla jejich předstírání ke konci. Takto se tato hra odehrává v mnoha domácnostech a děti postupně pochopí, co se od nich očekává: pokusit se, aby jim prošlo co nejvíce nevhodného chování, než padne sekyra, než bude odhalena jejich pravá tvář – neakceptovatelný.

V některých extrémních případech jsou rodiče, kteří měli první dítě v pozdějším věku, tak zbláznění do svých miláčků, že jim ani náznakem neukáží rozdíl mezi tím, co se dělá, a tím, co se nedělá. Jejich děti jsou frustrované až k zbláznění. Bouří se při každé nové otázce: „Chtěl bys tohle?“, „Máš chuť dělat ono?“, „Co bys ráda k jídlu?… na sebe?… na hraní?“, „Co chceš, aby teď maminka udělala?“ atd.

Znala jsem jednu nádhernou dvouapůlletou holčičku, se kterou rodiče tímto způsobem jednali. Ta se ani neusmála. Vždy, když se jí pokusili takto podlézavě navrhnout něco, co by jí náhodou mohlo udělat radost, nespokojeně se zamračila a zarputile opakovala „Ne!“. Její odmítnutí vedlo k dalšímu ponižování a zoufalá hra tak pokračovala. Holčičce se nepovedlo donutit rodiče, aby jí aspoň jednou dali příklad, ze kterého by se mohla učit. Pořád se jí ptali na vedení. Mohla dostat cokoliv, o co by si řekla, ale její skutečná potřeba zůstala nepochopena: žít uprostřed rodiny, kde dospělí žijí svůj dospělý život.

To, s jakou energií se děti pokoušejí na sebe upozornit, neznamená, že potřebují pozornost ony samy. Je to známka toho, že trpí, a snaha upozornit osobu, která o ně pečuje, aby situaci napravila.

Pokud se to dítěti dlouhodobě nedaří, stane se z této nenaplněné potřeby cíl sám o sobě, který se projevuje jako nutkavá touha stát ve středu pozornosti po celý život. Z toho vyplývá, jak nevhodná je ta forma rodičovské pozornosti, která dítě nutí k dalšímu a dalšímu signalizování. Přirozená logika zakazuje věřit v evoluci živočišného druhu, jehož charakteristikou je to, že miliony mláďat přivádějí své rodiče na pokraj šílenství. Mimo Evropu a Ameriku naštěstí najdeme miliony rodin žijících v míru. Rodiče neměli „privilegium“ vzdělání, takže se nenaučili, jak nedůvěřovat a nerozumět vlastním dětem. A jejich děti se s radostí podílejí na rodinném životě.

Jean Liedloffová: Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

DharmaGaia

16.5.2008 12:00| autor: redakce

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist