Pomóc! Neshodneme se ve výchově dětí.
Jsme taková průměrná, obyčejná rodina. Nežijeme nijak nuzně, ale ani nad poměry. Máme dvě malé děti, které vedeme k šetrnosti. Chceme, aby si vážily svých věcí a hraček, aby věděly, že nemohou mít všechno, na co si ukáží. Můj a manželův názor na věc se však poslední dobou hodně liší.
Zdroj: archiv redakceZatímco já je nepotřebuji zahrnovat dárky a hračkami každou chvíli, manžel, který měl těžké dětství, jim chce dopřát luxus, o němž se mu ani nesnilo. A tak jim spolu s tchýní neustále něco kupují – jednou hračku, jindy film nebo drahý časopis. Zahrnují je zbytečnostmi, které se pak válejí v pokojíku nevyužité.
Jednou za čas dělám dětem v pokoji generálku, při které proberu hračky, a nestačím žasnout, jak málo si jich váží. Jsou olámané, počmárané, u puzzle chybějí dílky, hry zase postrádají figurky, které se zatoulaly kdoví kam. V omalovánkách vybarví jen první stránky a pak je počmárají.
Když jim řeknu, že už jim nic kupovat nebudu, děti ve svých pěti a sedmi letech klidně odvětí, že jim to teda koupí táta. A manžel opravdu jde a koupí… Když se na něj zlobím, vždycky se pohádáme. Většinou mi vynadá, že sama si taky koupím něco pro sebe, tak proč to nedopřát dětem.
Dopřála bych jim to, a ráda, jenomže si nemyslím, že musejí mít tolik hraček, že se do pokojíku už skoro nevejdou. Taky si nemyslím, že by měly mít každý nesmysl, který se v obchodě objeví. Jenže děti rychle poznaly, v kom mají zastání, a tak už mě s prosbami o novou věc úplně obcházejí. Jdou prostě rovnou za tatínkem.
Nelíbí se mi to, protože manžel tím podrývá mou autoritu. Ale mluvit s ním o tom zkrátka nejde. Vždycky naši hádku ukončí tím, že když na to má, proč by jim to nekoupil. A že jsem lakomá. Nevím, co s tím.
Foto zdroj: profimedia.cz
