nějak se mi to nezdá

Milý René,rnchtěla bych se zeptat, spíš získat pohled z „druhé stravy“. Seznámila jsem se před čtyřmi lety s mužem, který hledal přítelkyni. Bydlí daleko, tak 400 km. Ale to není podstatné, našla jsem si práci v místě jeho bydliště, chtěla jsem tam sama jít. Můj první dojem ze setkání by rozpačitý. Procházeli jsme se, řekli si o sobě dost věcí. Později jsme se několikrát sešli, hodně mi radil jak se zorientovat v novém prostředí. Nikdy se nestalo, že by mi něco koupil. Vždy jsem si zaplatila svoji část (oběd, nákup) apod. Později jsem se dozvěděla, že jeho děti ještě studují. To mi nějak zapomněl říct (nevyzvídala jsem hned ze začátku detaily). Vím, kde a jak bydlí, takže není to o tom, že by měl někoho jiného. Jen nechápu jeho myšlenkové pochody. A proč tento můj příběh píši? Nepřidalo mi to na důvěře hned od začátku, takže jsme zůstali jen v kamarádské rovině. Zavolá tak jednou za tři měsíce, ale to jen když někam chce jít. Přijde mi, že tak obvolává svoje známé, kdo má zrovna čas a chtěl by něco podniknout. Přitom mi tvrdí, že by chtěl někam jít zrovna se mnou. Zvala jsem ho k nám, do místa svého původního bydliště. Nevěřím tomu, že přijede.Dává přednost svým dětem před partnerem. To mi řekl, s tím, že nevěří tomu, že ho partnerka do budoucna neopustí. Co si mám o tom myslet?