„Mami, kdo je můj táta“?

Dobrý den,
Mám malou dcerku (2,5), která nikdy neviděla svého otce. Každou chvíli očekávám, že se co nevidět zeptá: „Mami, kdo je můj táta?“. Přičemž její otec nechce, aby věděla, že existuje. Chtěla bych se Vás zeptat, jak si myslíte, že bych měla odpovědět. A zde je přiběh, který všemu předcházel: Vše začalo v práci. Kolega (31), se kterým jsme se znali čtyři roky, mi začal nadbíhat (básničky, sms, pozvání na rande atd). Velmi se mi líbil, ale nechtěla jsem si s ním nic začínat, protože měl již sedm let přítelkyni. Nicméně s tou se záhy rozešel a tak jsme do toho spadli po hlavě. A protože nám oběma bylo přes třicet a oba jsme si děti velice přáli, dohodli jsme se, že nebudeme čekat. On se jen ujišťoval, zda by mi nevadilo mít tři děti. Netrvalo dlouho a otěhotněla jsem. Strašně jsem se těšila až mu to řeknu….ale ouha. Když jsem mu to oznámila, řekl, že mi finančně pomůže, ale že potřebuje čas. A že nikoho nemá. Nechtěl abych někomu řekla, kdo je otcem. A já souhlasila. Doufala jsem, že si to srovná a bude vše v pořádku – vždy´t se na miminko tak těšil! Nakonec se ukázalo, že se vrátil ke své ex(ona nechtěla původně děti) a že pracují na miminku. Přičemž mě celou dobu lhal, že je sám, že potřebuje čas atd. přitom jsme spolu občas ještě spali. Seděli jsme v jednom kanclu – takže to bylo psychicky velmi náročné! Ona ještě nic nevěděla. Mohla jsem ji to říci,ale nechtěla jsem! (Nechci chlapa, který je se mnou protože mu nic jiného nezbývá a nebo proto, že jsem si to vynutila a pak mě stejně nechá…chci jen někoho, kdo mě má rád a váží si mě!). Ona otěhotněla a záhy potratila. A on se mi svěřoval. Pak už jsem končila v práci. Dohodli jsme se, že mu budu posílat fotky a že bude-li chtít, může kdykoli přijít. Slíbil, že se nechá zapsat jako otec. Bylo to víc než přátelské rozloučení (Ano, bylo mi to líto, ale na miminko jsem se moc těšila a jaký smysl by mělo hádat se s ním? Na to už jsem neměla sílu. Zařizovala jsem byt, dělala moře přesčasů, abych si ještě co nejvíce vydělala a byla jsem unavená). Jenže, nevím proč, zničeho nic to už nevydržel a řekl jí, že čeká se mnou dítě….V ten moment se vše změnilo. Ona mu zakázala vídat mě i malou. Nesměl podepsat otcovstí, ve firmě musí dát výpověď, musí se odstěhovat do jiného města, nesmí být se mnou v žádném kontaktu. Místo toho, aby se k tomu postavil jako chlap a řekl něco jako: „Stalo se, co se stalo. Jsem s tebou protože tě miluji, ale dítě je už na cestě. Nechám se zapsat jako otec….bla, bla….“, tak souhlasil se vším. To co mi od té doby řekl a napsal a ona také, tu psát nebudu. Dodnes je mi z toho zle. Když se dcerka narodila, tak mi telefonoval do nemocnice, aby mi řekl, že otcovství v žádném případě neuzná. Na dceru a ani na mně se nezeptal. Uznání otcovství pak proběhlo soudně. Na dceru platí, ale nikdy ji neviděl – nechce. Možná te´d lépe chápete, proč se bojím té otázky: „Mami, kdo je můj táta?“ . Mám respektovat jeho přání a zatlouct ho? Já myslím, že ne. Stejně je napsaný v rodném listě. Co myslíte vy? Také bych se Vás chtěla zeptat, proč chlap, který tak touží po dítěti, ho pak ani vidět nechce? Děkuji Vám