Uvnitř pořád doufám, že přijde…

Ahoj, měla jsem přítele, za měsíc by tomu byl rok, co bychom spolu chodili. Mezi námi byl sedm let věkový rozdíl. Během našeho vztahu jsme to neměli jednoduché, jsme oba ve stejném znamení – panna a oba jsme byli hodně tvrdohlaví a snažili jsme se mít hlavní slovo. Jenže tohle by se dalo ještě přežít a možná překonat. Nejhorší bylo to, že jemu na mně od začátku všechno vadilo, jak otevírám okno, jestli mi náhodou neupadl drobek z oplatky, jestli vymačkávám zubní pastu dobře a nedej bože, když jsem se koupala a náhodou jsem trochu nacákala mimo. Říkala jsem mu několikrát, že to není normální. Bohužel se to nezměnilo. Další věc byla, že byl nejspíš závisly na své matce, chodil k ní každý den na oběd, chtěl ji brát s námi na výlety a do kina. Už jednou mi řekl, že maminka je na prvním místě – bylo to na začátku vztahu. To jsem předpokládala, že se to možná i změní. Bohužel došlo k hádkám a i jsem mu pohrozila rozchodem, i když jsem ho nechtěla ztratit, protože to byl hodný a citlivý člověk. Nevím proč, ale viděl mě jako zlou a sobeckou. Nechápu to do teď, proč mě tak vidí. Dělala jsem pro něho hodně věcí i jsem byla milá k němu. Den rozchodu začal tak, že jsme jeli na výlet, samozřejmě i s jeho mamčou, bylo to fajn, ale při návratu jsme se opět pohádali skrz blbost, pro mě nepodstatné. Když mě odvezl domů, protože ještě bydlím s rodiči, tak mi pak zavolal, že je konec. Druhý den přijel, že mi to vysvětlí. Ano, brečela jsem jak nejvíc jsem mohla, prosila ho a všelijak jsem se zesměšňovala, on však ještě přidával a říkal mi nejhorší věci, jaké kdy žena snad může slyšet. Prý, že jsem ho dusila, že jsem mu nic nedovolovala, že se jen trápil a že jsem nakonec nejhorší člověk na světě. Přitom jsem mu kolikrát říkala, ať si vyjde s kamarády, jenže on mi na to vždy řekl, že bych mu to jen pak vyčetla. Ano, vyčetla jsem mu totiž párkrát oslavy narozenin a svátků všech jeho příbuzných, protože každý víkend jeho tetička, strýček, prostě celá rodina atd. pořádala oslavu velkou jako svatba. Nelíbilo se mi to, protože o víkendu jsem chtěla mít klid, odpočinout si nebo vytvořit vlastní plán nebo být s ním, ale já tam vysloveně musela. Proto si myslel, že bych mu zakázala všechno snad. Já to nechápu, je to týden, co jsme se rozešli, chtěl být nakonec jen kamarád. Snažila jsem se o to tři dny se s ním normálně bavit, komunikovat přes FB a sms. Ale nešlo to, hrozně mi to ubližovalo. Nakonec jsem se s ním dohodla, že se nebudeme stýkat ani nijak kontaktovat. Smazala jsem všechny fotky, prostě všechno. Ale uvnitř se stále trápím. Nevím, co mám dělat. Říkal mi, že mě moc miluje, ale že spolu nevydržíme, že by si sice přál, abychom spolu byli, ale že to prostě nejde. Že se k sobě nehodíme a nerozumíme si. Tak si říkám, jestli se s ním mám po čase sejít a něco zkoušet, nebo to nechat plavat jako hotovou věc. Nějak jsem se rozepsala, ale jinak to nešlo. Potřebovala bych názor z jiného úhlu, protože sama to asi ještě neuvidím. Uvnitř pořád doufám, že přijde. Ale zatím jsme se skoro týden neozvali, nenapsali. Děkuji