Měla jsem chlapa, kterého jsem tak moc milovala…

Ahoj, ani nevím kde a jak mám začít, ale pokusím se, aby můj dotaz, nebo spíš zpověď nebyla přehnaně dlouhá. Náš vztah trval přesně 4,5 roku, když jsme se potkali. Pane Bože, to bylo něco nádherného. Mě bylo 27 a J. 29 První neshody přišly brzy. Objevily se u mne nějaké zdravotní problémy, kdy nám bylo doporučeno, abych otěhotněla. Nějak jsme nevěřili a doktor také říkal, že to nebude tak rychle. Otěhotněla jsem blesku rychle, po pěti měsících vztahu, měsíc po mé diagnóze. Jo a J. měl v tu dobu již dva syny. Prvorozeného nevida, ale platí alimnety. Druhorozeného vídal a vídá, ale v době našeho seznámení neměl úplně vyřešenou minulost se svou ex manželkou. Tak zpět ke mě. Na začátku září jsme zjistili že jsem těhotná, byli jsme šťastní! V říjnu jsem začala krvácet. V nemocnici nám sdělili, že se jedná o samovolný potrat. Nooo bolelo to. Po revizi dělohy mě pustili domů. Nakonec jsme šla v listopadu na laparoskopii, jednalo se o mimoděložní otěhotnění již s krvácením do dutiny břišní s infekcí. Věřte, že můj život jako by v tu dobu skončil. Citila jsem se jako bych jako žena selhala. Ale nebyl čas řešit me. Blížil se soud o péči J. druhorozeného syna. Snažila jsem se mu být oporou. Čas plynul, můj psychicky stav a labilita se prohlubovaly. Nastaly hádky, problémy, začalo mi vadit koukat na J. jak se mazlí se svým synem. J. mi oznámil rok a půl po našem seznámení, že se chce rozejít. Ze další dítě nechce. Myslela jsem, že umřu, takovou bolest a podraz jsem nezažila. Vyhodila jsem ho hned po tom co mi oznámil, že zůstane u mě v bytě než si něco najde. Za tři týdny kdy si troufám říct, že jsem měla to nejhorší za sebou se vrátil, že mě miluje. Abychom nechali za sebou to špatné posledních měsíců stěhovali jsme se do nového bytu. Rok po mimoděložním těhotenství, jsem šla na laparoskopii znovu, s tím, že mi nasadí hormony na podporu ovulace. Po miminku jsem toužila. Měla jsem chlapa kterého jsem tak moc milovala a plánovala s ním budoucnost, chtěla jsem nosit, rodit a vychovávat naše dítě. Když jsem se vrátila z nemocnice. Oznámil mi že další dítě vážně nechce. Takze ten den jsem ho zbalila a ten den ještě večer byl u svého bratra. Za tři dny mě hledal po městě, s tím, že chce zpět domů. Řekla jsem mu ano, ale vrátit se můžeš jen tehdy až budeš sdílet stejnou budoucnost jako já, jinak je náš vztah zbytečný. Vrátil se po třech možná dvou týdnech. Začala jsem polykat předepsané hormony. Nakonec se nám naskytla příležitost odstěhovat se do J. rodné vesnice. Řekla jsem si proc ne, také jsem z vesnice a město mi nic moc neříká. Poprvé za nás vztah byla smlouva psaná na J. od doby co jsme se prestehovali byl jiný. Začali první slovní ataky v podobe, že jsem pí.. nebo ku… první facku jsem dostala… přemýšlím a ani nevím. Byli jich potom tolik. Po skoro roce bydlení v „jeho“ bytě jsem otěhotněla. Přišlo mi že je konečně šťastný tak jako já byla. Omyl… Mým těhotenstvím se změnil ještě víc. Začalo pravidelně vyhazování na ulici… věděl, že nemám kam jít, těhotná… padaly i facky. Nepatrim mezi ty ženy, které by nechtěly mít poslední slovo 🙂 jednou když jsem mu řekla ať odejde tedy on, že já těhotná v šestém měsíci těžko můžu někam jít, že i ex manželce nechal byt a zařízení. Odpověděl mi, že ona byla jeho manželka a syn už byl na světě. Já a to dite, ktre jsem nosila, jsme jen póvl a měla jsem jít na potrat. Už si nevybavuji přesně posloupnosti. Bylo to peklo. Rodila jsem o měsíc dřív. Byla jsem zase šťastná, syn byl, je a bude to nejkrásnější a nejlepší co mám. Štěstí bohužel netrvalo dlouho. Synovi byl měsíc a půl když jsme se pohádali o tom, že je nezodpovědný, když k nám vězně prvorozeného který je nastydli. Opět vyhazov. Odjela jsem k tatínkovi na druhý konec republiky. Po třech týdnech opět přijel. A odvezl si nás. Proběhlo spoustu hádek, facek. Když jsem už měla dokonce sehnany svůj byt s tím, že budu dřít bídu s nouzí, šel pít, a vrátil se až za dva dny s tím, že nemůžu odejít, co bez nás je a že přemýšlel že se i zabije. Jednou když jsem mu to připomněla tak jen řekl, že to bylo schválně, že by to kvůli mě nikdy neudělal. Řekla jsem mu, že zůstanu ale ne tady na té vesnici, že jsme tu moc blízko jeho rodiny a nedělá to dobře. Rozhodli jsme se koupit byt. Z hypotéky a vlastnictví bytu jsem byla úplně vynechaná. Před stěhováním jsem mu řekla ať znovu zváží zda mám jít s ním, že nechci už zažívat, jak mě bude vyhazovat, že je byt jeho atd. Řekl, že bychom to tam měli spolu zkusit. Teď už se budu snažit vše psát ve zkratce. Vyhazoval mě pravidelně po dvou měsících s malým dítětem a mateřskou jsem neměla šanci. Vždy jsem odjela někam na týden, ke kamarádce k sestře k mamce, vždy jsem se musela vratit. Sliboval jak mi dá na kauci atd. Nikdy nedal. Naposledy když mě zbil, sousedka volala policii. Teď po půl roce od odstěhování do jeho koupeného bytu si zařizuji svou malou garsonku, vyhodil mě, když jsem se pokusila vyjádřit nesouhlas s tím, že jede na dovolenou do Egypta se svou maminkou a bratrem. Teď jsem tak zničená úplně na dně. Chybí mi a přitom vím jak zlý je ke mě. Jinak od desáté měsíce synovi diagnostikovali vzácnou chorobu, kdy hrozí, že tím že se na to nepřišlo dříve, může se objevit mentální retardace. Takze jsem od narození syna žila v hrůze co se stane. Už od narození jevil známky syndromu. Ale i nadále jsem byla maminka, teta pro J. druhorozeného syna, kteho beru téměř jak vlastního, partnerka. Prostě vždy jsem dělala co dělat mám. Ani nevím jestli chci něco poradit. Jen spíš možná trochu podpořit a připravit na to co me může z jeho strany ještě čekat, jakmile odstěhuji všechny své věci. Už týden jsme u mé maminky ani jednou se neozval, nezeptal na syna. Rodině oznámil že jsme se rozešli a připravuje se na deseti denní dovolenou. Já si na kauci musela půjčit. Naštěstí od června chodim do práce na poloviční úvazek tak vím že teď už to finančně zvladneme. Jeho poslední slova byla „jestli odejdeš, tak si sháněj hlídání“. Synovi je 16 měsíců