Čtení na víkend: O sněhové vločce, která na svou domýšlivost doplatila

Víkend před námi a s ním i spousta času na zábavu, relax a pohodu. Zkuste si tu pohodu navodit třeba s naší povídkou z cyklu Čtení na víkend, kterou si pro vás připravila tentokrát spisovatelka Radka Zadinová.

Byla jednou jedna sněhová vločka. Takových vloček existuje samozřejmě hodně. Vločka jako vločka, řeknete si. Jenže tahle vločka byla jiná. Nevypadala krásněji než její družky, ale myslela si to o sobě. Nebyla ani ničím vyjímečná, ale i to si myslela. Byla to docela obyčejná sněhová vločka jako kterákoli jiná, ale to si naopak vůbec nemyslela. Už když se nahoře na hvězdné obloze s ostatními vločkami připravovala na svůj první let, držela se kousek stranou od všech těch nedočkavých a neposedných sněhových vloček, protože nesnesla, aby její krásu a vyjímečnost někdo přehlédl jen proto, že podobných sněhových vloček poletovalo všude kolem tolik. S opovržením poslouchala své přítelkyně, jak si vyprávějí o tom, co všechno při svém letu uvidí. Jaké to bude, snášet se k zemi a pozorovat, jak se k nim pomalu blíží lesy, louky, pole i lidé, kteří s radostí vzhlížejí vzhůru a těší se z prvního sněhu. Jak s lehkostí dopadnou na jejich horoucí tváře, zchladí je a neúprosně roztají – dřív, než se dotknou země a splynou s ní. Jak společně s ostatními sněhovými vločkami vytvoří nedozírnou planinu sněhové závěje.

Ona rozhodně nic takového v úmyslu neměla. Chtěla žít a poslouchat, jak je  jedinečná a vzácná, toužila po uznání, obdivu a poklonách a vůbec se jí nelíbila představa, že by měla zchladit něčí příliš zvědavou tvář či zapadnout mezi své přítelkyně a ztratit se v záplavě sněhu, který pokrýval tu vzdálenou zemi kdesi pod nimi. Kdepak. Pro ni bylo škoda takového osudu, ona byla stvořena pro krásu a pro obdiv, pro život, který tam dole na ni už nedočkavě čekal.

Zlehka se snášela k zemi a napjatě sledovala, zda už si někdo všiml jejího rozechvělého očekávání, pomalého a baletního letu, na kterém si tolik dávala záležet. Ale zdálo se, že jedna osamocená vločka, co se trošku zatoulala, nikoho nezajímá. Vůbec nikdo se nepodíval na tu stranu, kde se třepotavě chvěla ve větru, jež ji hnal dál a dál, pryč od náruče jejích družek.

„Přestaň, slyšíš?!“ křičela na vítr, který si s ní se zlomyslnou radostí pohrával a odhazoval ji co nejvýš a nejdál mohl.

„Tak přestaň už!“ plakala po chvíli, kdy  široko daleko neviděla žádnou další sněhovou vločku a kdy  svět kolem ní najednou přestal být krásný a podivně se rozmazával a tál.

A vítr ji konečně poslechl a přestal ji nadnášet. Prudce ji pustil ze své ledové náruče až se jí z toho zatočila hlava. Zem se přibližovala s krutou rychlostí a nečekala tu žádná sněhová náruč, která by ztlumila její pád. Neměla tu žádné přítelkyně, které by ji zachytily a ukryly ve své hluboké náruči. Vlastně tu nebyl vůbec nikdo.

Snad jen ten hloupý vítr, který vůbec ničemu nerozuměl. Ani její kráse, ani její pýše. Ani tomu prapodivnému smutku, který ji náhle přepadl a kterému zpočátku nerozuměla ani ona sama.

„Chyť mě,“ zašeptala zničeně z posledních sil a vzhlédla k větru, který vysoko na obloze prováděl své kouzelnické kejkle. „Chyť mě, prosím tě!“

Ale neslyšel ji. Ocitla se  tak nízko, že slyšela šelestění trávy a cítila teplo země, která ji svým objetím už za malou chvíli zahubí. Divoce se rozhlížela kolem sebe, ne snad že by pořád ještě doufala, že někoho oslní svou krásou a vyjímečností. Na to docela zapomněla. Teď už jen doufala, že uvidí nějakou známou tvář, někoho, kohokoli, kdo by tu byl s ní. Kdo by ji sevřel v objetí a pohladil ji po tváři. Kdo by pochopil její smutek a svým pochopením by ten smutek dokázal alespoň trošku zaplašit.

Ale všechny její přítelkyně, kterými dříve opovrhovala a nad které se povyšovala, byly daleko. Žádná další sněhová vločka se k ní nepřidala. Vůbec nikdo neviděl její let, ani její zoufalství a samotu.

„Větře!“ špitla ještě naposledy a sklouzla do náruče šeptající trávy. Cítila jemný dotek ošlehaných listů, objetí, které snad ani objetím nebylo, a pocit bezpečí, jež však bylo jenom zdánlivé.

Tráva ji kolébala na zpola zcvrklých stéblech, hladila ji svým dechem a pohrávala si s tou zmrzlou kapičkou s takovou něžností, jakou by jen těžko usoužené sněhové vločce poskytl kdokoli jiný.

„Kdo jsi?“ zeptala se sněhová vločka v polospánku, který předcházel tomu, čemu lidé říkají smrt a vločky vědí, že se pletou. Protože ve skutečnosti, až nakonec usneme navždycky a přestaneme cítit a vnímat, vrátíme se tam, odkud jsme přišli. Vločka si uvědomovala, že se propadá stále hloub do příjemného snění a upřímně věřila, že až opět vystoupá na nebe a potká se se svými přítelkyněmi, stane se z ní docela nová sněhová vločka. Vůbec ne tak pyšná a domýšlivá.

„Pššš,“ šeptala tráva a jemně hladila rozpálené tváře té kapičky, co zbyla z kdysi nádherné sněhové vločky. Ale v té chvíli se přihnal vítr odněkud z té hrozné výšky, kde dosud proháněl mraky a rozpustile trávu rozfoukal na všechny strany. Když se rozvlněná tráva po jeho zběsilém náletu uklidnila, sněhová vločka byla dávno pryč. Jen vlhké místo na jednom poničeném stéble dokazovalo, že tu ještě před okamžikem ležela.

„I ty hloupý větře!“ zlobila se tráva, ale vítr se jen smál.

Věděl, že nepotrvá dlouho a trávu docela zasype záplava sněhových vloček, které už se tam kdesi nahoře chystají k svému velkému letu.

„Kdo ví,“ myslela si tráva a točila se za větrem sem a tam, jak se proháněl po poli. „Kdo ví. Třeba se jednou vrátí.“

A tak pokaždé, když z nebe padá sníh, tráva doufá, že najde tu svou malou, neposednou, sněhovou vločku. A vločka tam nahoře, doufejme, už vůbec není pyšná a domýšlivá. Ale protože na vločky přece jen není tak velké spolehnutí, bude jí zřejmě trvat hodně dlouho, než najde to místo, kam ji kdysi zavál nezbedný vítr. Protože takových míst existuje na světě přece jen příliš mnoho.

A vítr? Ten je pořád stejný. Rozpustilý a protivný, hravý a nevyzpytatelný, mrazivý i chladivý, něžný i divoký.  Zkrátka takový, jako bývá občas každý z nás.

 

O Radce:

Žiju sama s třemi dětmi, čtyřmi kocoury a psem 🙂 Už 9 rokem pracuji jako knihovnice v knihovně v Klášterci nad Ohří a dělám tu nejúžasnější práci, jakou si jen lze představit pro člověka, který odjakživa žil knihami a příběhy vůbec. Práce s lidmi mě baví a práce s knížkami je něco jako splněný sen. Odjakživa jsem si přála dvě věci – být knihovnicí a spisovatelkou… Obojí se mi splnilo, takže co víc by si člověk od života měl ještě přát? Lásku? Spokojenost? Štěstí? Radost z každého dne? Myslím, že dokonce i tohle už teď mám 😉 Žiji v Perštejně, vlastně odjakživa, jen s krátkou přestávkou, je to místo mého dětství a mládí a ráda jsem se sem po pár letech zase vrátila. Ve volném čase ráda cestuju (když je s kým), píšu (když je co) a čtu (je vždycky co, jen si najít dostatek času, který ale zaměstnaná žena s třemi dětmi jen těžko hledá)… Co vůbec nemusím, je televize. Když potřebuji odreagování, jdu do divadla nebo do kina a když se nenabízí ani jedna z těchto možností, pustím si nějaký film na dvd… Ovšem i to jen velmi sporadicky… Když už volný čas opravdu mám, vítězí kniha.

Foto zdroj: profimedia.cz

3.10.2014 8:00| autor: Radka Zadinová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist