Zlata Biedermannová: Dokázala jsem vyměnit komfort zajetých kolejí za svůj sen mít vlastní firmu

Opustit svou komfortní zónu a rozjet vlastní podnikání chce pořádnou dávku odvahy a odhodlání. Zlatě Biedermannové se to povedlo, založila PR agenturu a dnes je vyhledávanou odbornicí na PR a mediální komunikaci. Jak se k tomu vypracovala? Čím chtěla být v dětství a proč opustila kariéru televizní moderátorky? To a mnohem více si přečteš v našem velmi zajímavém rozhovoru s touto rozesmátou a energií věčně nabitou dámou.

zlata1-1100x618.jpg Zdroj: Stephanie Kristl

Čím jste si přála být jako malá holka?

Moderátorkou hlavní zpravodajské relace. Vzpomínám si, jak jsem jako malá seděla před naší černobílou televizí, dívala se na večerníček a pak očekávala znělku televizních novin a první pozdrav moderátora. Maminka mi dodnes vypráví, jak se tomu s taťkou usmívali. Já zkrátka ten začátek zpráv musela vidět, jinak bych asi neusnula. (smích)

Takže žurnalistika byla jasná volba?

Pro mne ano. Můj tatínek je sportovní novinář a publicista, dnes už v důchodu. Tomuhle tématu se věnoval celý život. Vyrůstala jsem na fotbalových a hokejových hřištích, v tělocvičnách, na zápasech a závodech. Po víkendových utkáních jsme vždy rychle spěchali do redakce, kde tatínek psal články, já ťukala do psacího stroje a vnímala vůni jeho turecké kávy. Byla jsem tou atmosférou uchvácená a popravdě si nedovedla představit nic jiného, než dělat novinařinu. První článek jsem napsala ve třinácti letech a když mi ho otiskli, připadala jsem si jako bych vyhrála „první“ ve sportce.

Od psaní článků je to jen kousek k psaní knížek. Nezkoušela jste někdy napsat vlastní knihu? Neláká Vás to?

Uvažuji o tom už několik let. Napsala jsem mnoho povídek, ale všechny do „šuplíku“. Psaní je pro mne lék. Vypisuji se z pocitů, zranění, bolesti. Moje kamarádka Míša je jedna z mála, která je vždy čte. Poslední roky mne ponouká, abych knihu napsala. Tvrdí, že by to byl bestseller, je na mne moc hodná. (smích) Vypisuji se z pocitů, které zažívá každý člověk. Z bolesti vztahů, ze všech těch spletitých zákoutí a barev, které život přináší.

Pocházíte z Teplic, kde se Vám žije lépe –  v Praze nebo v Teplicích?

Obě města jsou nádherná. V Praze jsem žila deset let, dnes opět žiju ve svém rodném městě. Když jedu do Prahy, mám pocit, že jedu domů a když se vracím zpět a v půli cesty se přede mnou otevřou nádherné Krušné hory, vydechnu. Je to trochu schizofrenie, ale krásná.

Prošla jste si kariérou moderátorky v rádiu i v televizi, vzpomínáte ráda na tohle období?

Moc ráda. Mikrofon je droga. Rozhlasová žurnalistika je něco, k čemu se čas od času vracím a už opět přichází období, kdy uvažuji o tom, že mikrofon znovu zařadím do svého života. Moderovat pořad nebo připravovat a číst zpravodajskou relaci, je úžasné. Občas si to připomenu tím, že moderuji živé společenské či sportovní akce, ale vůni studia to nenahradí. Novinařina je pro mne styl života. Informace jsou prostředkem k uvědomění si, k monitorování situace, je to přehled o životě. Na druhou stranu, v osobním životě je někdy informovanost spíše na škodu. Tak se teď učím sedět, mlčet, poslouchat, po ničem nepátrat a nechat život plout, což je pro novinářku úkol více než těžký. (smích)

Kdy jste se rozhodla, že je čas jít dál?

Před lety jsem se dostala do situace, že mě práce přestala bavit. Byla jsem vyčerpaná a najednou neměla směr. A protože neumím nic dělat napůl, domluvili jsme se s mým tehdejším šéfem v rádiu, že odejdu. Oplakala jsem to, jako vše zásadní v mém životě, ale posunulo mě to dál. Odešla jsem do PR oddělení televize Prima a nedlouho na to jsem se pustila do vlastního.

Vlastníte velmi úspěšnou PR agenturu, jak jste se k téhle práci dostala?

Můj tehdejší přítel Seen Media založil a když jsem odcházela z Primy, řekl mi, ať se do toho pustím sama. Měla jsem příšerný strach, ale šla jsem do toho.

Co bylo nejhorší při budování agentury?

Nejzásadnější byl strach z neznáma. Opustit tu „příjemnou“ a známou zónu zaměstnání a zvláštní jistoty a pustit se do projektu, který nevíte, jak dopadne.

A na co naopak vzpomínáte velmi ráda?

Na první proplacenou fakturu. (smích). V tu chvíli jsem věděla, že zvládnu všechno. Že jsem dokázala vyměnit komfort zajetých kolejí za svůj sen mít vlastní firmu. Že jsem vyhrála sama nad sebou. Že je můj klient spokojený a ocenil mě. Na ten pocit nikdy nezapomenu.

Jací jsou vaši klienti a jaké s nimi máte vztahy?  Sednete si úplně vždy a hned?

Mám malou, rodinnou agenturu a spolupracuji s lidmi, kteří jsou, takříkajíc na stejné vlně jako já. S lidmi, na které se mohu spolehnou, jsou pracovití, profesionální, čestní, slušní. Lidé, kteří se na sebe můžou podívat každé ráno do zrcadla. A takoví jsou i moji klienti. Patří mezi ně česká firma Bohemia Healing Marienbad Waters, která stáčí čtyři léčivé vody jako Bílinská kyselka nebo Zaječická hořká. Nakladatelství Metafora, které je součástí Grady, mezinárodní festival filmové hudby Film Music Prague nebo nádherný festival Bach for All. Spolupracujeme s účetní a daňovou firmu Connect Economic Group a tvoříme PR pro mladou herečku Dominiku Býmovou, která v současné době exceluje v seriálu MOST!. Můžu s radostí říci, že se všemi klienty máme velmi profesionální a hezké vztahy. Vzájemně víme, kdo stojí na druhé straně a věříme si. Důvěra je něco, bez čeho se v profesním i v osobním vztahu neobejdu. Jakmile si přestaneme věřit a vloudí se do vztahu strach, je to začátek konce.

Co je na této práci podle Vás vůbec nejlepší?

Komunikace. Ta je součástí mého života. Moc ráda komunikuju, tvořím, vymýšlím, propojuji. Stavím mosty mezi novináři, klienty a dokonce i mezi svými klienty navzájem. A také svoboda. S tou jde ale ruku v ruce zodpovědnost. Jsem maximálně svobodná v tom, co dělám, ale také si musím vše pečlivě promyslet a stát za vším, co udělám. S kolegyní Juditou Matyášovou děláme pravidelné workshopy s názvem „Proč o vás novináři nepíšou?“ Jsou například pro podnikatele, kteří chtějí svou službu nebo produkt dostat do médiích, ale nevědí, jak na to. Nevědí, jak napsat tiskovou zprávu, komu ji poslat, jak novináře oslovit, kde vůbec najít kontakt. Pak se zúčastní našeho workshopu a za čas napíšou, že se jim to povedlo. Že zužitkovali naše zkušenosti, které jsme jim předali, a novináři o tom, co dělají, napsali článek nebo natočili reportáž. Tohle je jedna z věcí, která mne na mé práci baví a já už se těším na další účastníky našeho workshopu, který budeme mít 28. března v pražském Etnosvětě.

A stíháte při vší té vytíženosti také nějaké koníčky? Co Vás baví?

Baví mě sportovat, číst, zachumlat se doma do peřin, uvařit si výborný čaj a nechat se knihou vtáhnout do říše příběhů a posléze snů. Baví mě dívat se na pěkný film, zajít si na něj s přáteli do kina a poslouchat lidi, kteří něco v životě dokázali. Nasávám jako houba. Miluju příběhy. Asi proto je i tak ráda tvořím pro své klienty.

Co byste poradila těm, kteří by rádi začali podnikat, ale bojí se do toho jít?

Nemějte strach. Strach je velmi silná emoce, která nás dokáže přidusit. Sněte a za svými sny si jděte! Není nic krásnějšího, než když se sen splní. Z vlastní zkušenosti vím, že cesta není vždy růžová. Mnohokrát jsem se ocitla na kolenou. Obklopte se lidmi, se kterými se vždy máte důvod smát. Těmi, kterým věříte, kterým se můžete vypovídat. A mějte finanční rezervu. Poslední krabičku záchrany na pár měsíců dopředu.

Kdybyste mohla být čímkoliv na světě, co by to bylo?

Chtěla bych chvíli žít v Paříži dvacátých let minulého století. Setkat se s Fitzgeraldem a jeho Zeldou, Picassem, Dalim, Gertrudou Steinovou. Chtěla bych navštívit ty velké Salony a zeptat se těchto génií na spoustu věcí. Chtěla bych vidět Moneta malovat jeho obrazy. Chtěla bych prožít nějaký čas s Václavem Havlem na Hrádečku a poslouchat hovory, které se tam vedly.  Chtěla bych poznat svou babičku, která odešla dřív, než jsem se narodila a moje maminka říká, že jsem celá ona. Chtěla bych umět cestovat časem a učit se. A ve skutečnosti jsem šťastná, že žiju teď a tady. Ve středu Evropy. Ve svobodné zemi bez válek, hladu, s maximální zdravotní péčí.  Žijeme v krásné době.

Zima je pro mnohé dlouhá a dost často plná splínů. Vy jste ale takové sluníčko s věčným úsměvem na tváři, nezdolným optimismem a hromadou energie. Máte na to nějaký fígl?

Kdybych ho měla, budu zřejmě nejbohatší žena světa. (smích) Je to asi tím, že se ráda směju. Mám ráda úsměv a zvonivý smích lidí kolem sebe. Když je můžu rozesmát, otevírají se mi v srdci zvláštní dvířka. Snažím se být šťastná a spokojená. Záměrně používám slovo „snažím se“, protože štěstí ke mně nepřichází samo, je to stav mysli, rozhodnutí. A já jsem se rozhodla žít šťastný život. A věřte, že ani mně se nevyhýbají stavy, kdy je mi příšerně. Kdy mě něco bolí tak, že mám pocit, že nedodechnu. Že ten kufr, který vláčím, je mnohem těžší, než dokážu unést. A když se tak na tom dně válím, brečím, nudle mi lítají od nosu a utápím se v sebelítosti, zapne se tlačítko „restart“.  Zavolám svým dvěma nejlepším kamarádkám a vzpomenu si na to, pro co jsem se kdysi rozhodla. Pro šťastný život. Tak se v tom vlastním pekle nezastavuju, jdu dál, zase se usměju a řeknu sama sobě: Zlatunko, Andělé v pekle nežijí. To je možná ten fígl. (smích)

Když člověk hodně pracuje, měl by si dopřát také odpočinek, jak vypadá ten ideální pro Vás?

Sportuji. Pohyb je lék na všechno. Nazuju boty a vyběhnu do přírody, jdu na TRX nebo pilates. S kamarádkami vezmeme děti a jdeme běžkovat, sjezdovat, plavat, sbírat houby. Miluju chvíle s dětmi svých kamarádek. Dívám se na ně na dětském hřišti, jak tam jančí, a znovu se otevírají ta „dvířka“ v srdci. Večer jim čtu pohádku a přitom odpovídám na všetečné otázky. Vyrážím do divadel na krásná představení, do Rudolfina na koncerty, cestuju nebo se s maminkou vydáme na „potulku“ do květinářství či knihkupectví. A když se chci rozmazlit, jdu na masáž, do sauny nebo na dobré sushi s někým, koho mám ráda. Sushi je pro mne jídlo spojené s láskou a tak si ho vždy vychutnávám do posledního sousta.

Je nějaké místo, které byste strašně ráda navštívila?

Poslední roky uvažuji o Izraeli, něco mě tam táhne. Před třemi lety jsem takhle odjela na dva měsíce do Irska. Procestovala ho, učila se anglicky, viděla nádherná místa a poznala fajn lidi. Někteří z nich mi zůstali dodnes. Jako třeba Domenico, můj báječný, italský přítel. Kněz, za kterým jezdím do Říma a poznávám nepoznané. Nebo Marina. Švýcarská dáma s rozevlátými vlasy, která dělá můj život šťastnější.

A kam Vás to naopak vůbec neláká?

Třeba do Egypta. Nikdy jsem tam nebyla a není to místo, které bych vyhledávala. Stačí mi tu veškerou historickou krásu nasát prostřednictvím dokumentů nebo knih. Reálný Egypt mě neláká.

Co Vy a sebevzdělávání? Je něco, na co v této oblasti nedáte dopustit?

Rozvíjím se ve svém oboru. Navštěvuji různé konference, sama přednáším a vždy se dovím něco zajímavého, nového od kolegů a těch, kteří toho umějí mnohem více, než já. A snažím se vyznat se sama v sobě. Pátrat po příčinách některých svých postojů, argumentů. Učím se lámat některé vlastní vzorce, které jsou zaryté velmi hluboko a které mě v nestřežené chvíli znovu překvapí. Vystrčí růžky a zvolají: Jsem tady, co uděláš? Znovu se necháš nachytat nebo už něco změníš? Jsem sama sobě největším soupeřem a někdy je pěkná fuška obstát. Ale nevzdávám se a jdu dál. Život je přeci tak krásný.

Zlati, děkuju za rozhovor a přeji spoustu úspěchů v kariéře a pohody v osobním životě.

Foto: archiv Zlata Biedermannová

 

22.2.2019 10:00| autor: Petra Martišková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist