Z deníku anorektičky – 1. díl: Všechno začíná v hlavě

Mentální anorexie, odborně, anorexia nervosa, se stala jakýmsi fenoménem moderní doby. Jakmile vás tato nemoc úplně pohltí, zjistíte, že anorexie není jen pouhá nemoc, je to posedlost, vášeň a styl života, z něhož se později stává i  jediný smysl života. Vím, o čem mluvím – i já jsem si mentální anorexií prošla…

Pamatuji si, že když mi bylo 12, nebo čerstvě 13 let, v médiích se o anorexii začínalo mluvit v souvislosti s obrovským nárůstem obětí, které na tuto chorobu zemřely. Možná jsem před tím informace o anorexii jen nevnímala… Možná, že právě tenkrát tento „smrtící boom“ začínal nabírat na intenzitě. Ať tak či onak, anorektičkou jsem se, ani nevím jak, stala i já. Vzhledem k tomu, že jsem už od mala byla nejvyšší ze třídy, nebylo moje sebevědomí nikterak vysoké. Oproti ostatním, křehoučkým a roztomilým dívenkám jsem si připadala jako Golem. Abych to neměla tak snadné, nadělila mi příroda do vínku ještě atopický ekzém, který mne po celou základní školu „krášlil“ obličej, krk, paže i nohy. Díky drastickým chemikáliím v podobě antibiotických mastí, jež na nějakou dobu dokázaly ekzém zničit, jsem se naučila žít sama se sebou až do 8. třídy, kdy můj život nabral zcela jiný směr.

Babička, která v dobré víře, že mi dopřává, co ona za války neměla, mě doslova zásobovala igelitovými taškami, po okraj naplněnými sladkostmi – no a já to vždycky všechno doslova sežrala. Ve čtrnácti letech jsem už měla pocit, že jsem nejodpornější bytost na světě. Přecitlivělou, uzavřenou puberťačku s nízkým sebevědomím ovládnou pocity sebenenávisti snadno. Obzvláště, když kolem sebe máte vyzáblé spolužačky, matka, vážící asi 50 kilo je vám denně na očích (a neustále si stěžuje, jak nemůže přibrat), všichni rodinní přátelé a příbuzní, kteří přijdou na návštěvu si neodpustí poznámky typu: „Teda, holka, tebe je kus!“, nebo „…No vidíš, jaká jsi pořádná ženská!“, z nichž nejdepresivnější bylo konstatování: „Alespoň je vidět, že jsi dobře živená. Macatý holky se víc líbí chlapům.“.

Jenže mně bylo 14 a nechtěla jsem vypadat jako „kus ženský“, vedle níž vypadá její vlastní máma jako holčička. Měla jsem pocit, že se na mě sypou podobné komentáře a kritiky ze všech stran. Živě si však vybavuji okamžik, kdy se to ve mně všechno zlomilo a já si řekla dost!


Moji rodiče nikdy nereprezentovali televizní ikony dokonalého rodinného života, s čímž jsem musela počítat. Kdyby mě totiž máma nebo otec viděli, jak zoufale se snažím zhubnout, mohla bych se jít asi rovnou zastřelit. Když jsem se totiž již před tím zmínila o nějakém hubnutí, začali se mi oba vysmívat, jako malé děti – žádná podpora, nebo náznak, že mě berou vážně. Raději se mi vysmáli, a potom mi průběžně připomínali, že jsem buřtík, špekáček a jiné infantilní uzeniny… Brali mě vážně jen tehdy, kdy se mnou vedli psychicky vyčerpávající dialogy, kdy si jeden na druhého si stěžovali a svěřovali se mi s věcmi, jimž jsem v pubertě nemohla absolutně rozumět. Podporu a důvěru bych však v rodině hledala marně – stačilo říct, že bych něco chtěla zkusit, dokázat, vyzkoušet, risknout – okamžitě byly všechny mé ambice sraženy slovy, že na to nemám, nemá to budoucnost, nic ze mě nebude a že kolem mě bylo je a vždycky bude plno jiných lidí, kteří budou lepší.

Proto jsem se rozhodla, že budu hubnout tajně! Co bylo horší, začalo mě to bavit. Měla jsem svoje tajemství. V nevyzpytatelné rodinné atmosféře, kde se nepravidelně střídala období klidu s bouřlivými hádkami, často doprovázenými i dosti násilnými výpady mého otce, který nikdy nešel pro ránu daleko, jsem našla díky hubnutí jakousi berličku, o níž jsem se vždy mohla opřít. Usilovné, tajné a vyčerpávající shazování kil mi poskytovalo útočiště před depresemi z rodinných hádek a zároveň, jak mi zpětně (a mnohem pozdeji) došlo, jsem se právě prostřednictvím drastického hubnutí, snažila upoutat pozornost svých rodičů.

Jednou jsem se postavila před zrcadlo a řekla jsem si: „Holka, jsi vysoká, máš dlouhý, hubený nohy, skoro žádnej zadek a celkem dobrý vlasy. Mohla bys být dokonalá, jen by stačilo zhubnout, a proměnit šatník! Musíš sundat to obří břicho, obří prsa a ty příšerně naducaný ruce, jak barokní anděl.“ No a tak jsem začala hubnout. Začalo to nevinnou dietou na principu dělené stravy. Jeden den jsem jedla jen rostlinnou a druhý den živočišnou stravu.

Dokonce já, zatvrzelý nepřítel jakéhokoliv cvičení a posilování, jsem se každý večer před spaním potila, když jsem zdolávala svých pravidelných 120 sedů lehů, 50 poctivých sklapovaček a bolestivé protahovací cviky, které by se s klidem daly nazvat mučícími. To vše jsem podstupovala, řádně zahalena do dvou pyžam, z nichž jedno bylo z teplého flanelu, navíc ovinutá huňatým županem, v zimních ponožkách a šále. Pod tento skafandr, na místa rizikových partií, jsem si navíc strkala igelitové sáčky. Dokud se nedala tato má každovečerní uniforma doslova ždímat, nešla jsem spát.

A světe div se, postupně to začínalo být vidět. Tedy, rodiče si nevšimli ničeho, což mi také přinášelo jistý druh radosti. Začínala jsem si i víc věřit. Rafinovaně promyšlený plán, nenápadnost, sen o tom, jak to všem natřu až předvedu svou dokonalou postavu, a v neposlední řadě jistota, která do té doby v mém životě nikdy nebyla. To všechno dohromady vytvořilo dokonalou rozbušku k tomu, co mělo následovat ….

Aby měl tento „anorektický epos“ z mého života větší šance na to, že jej dočtete až do konce, rozhodla jsem se jej rozdělit na několik částí. V následujícím dílu se dočtete třeba o tom, jakou sílu anorexie má a jak rychle se dokáže zvrtnout a změnit se tak ve skutečnou hrozbu. Také vás zasvětím do tajů každodenního života plného hubnutí, života anorektičky, která to celé vnímá jako jednu velkou utajenou akci, v níž nesmí selhat.

25.1.2011 4:00| autor: Lucie Elen

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist