Recenze: Melancholia

Umělecký film o konci zlého světa. Kirsten Dunst a Charlotte Gainsbourg si zahrály dvě sestry, které čelí svatbě a potom srážce planet. A celou dobu depresi dánského provokatéra Larse von Triera.

Lars von Trier způsobil na právě skončeném festivalu v Cannes ten největší letošní skandál, když na tiskovce prohlásil něco o sympatiích k Hitlerovi a nesympatiích k Izraeli a všichni to vzali příliš vážně. Lars von Trier přitom provokuje a vzbuzuje vášně hlavně svými filmy. Melancholia není vůbec tak šokující a provokativní jako minulý Antikrist, kde se s nůžkami a dalšími nástroji útočilo na pohlavní orgány hlavních hrdinů. Zároveň je ale taky míň zajímavá.

Trier už si prošel obdobím, kdy očišťoval film a zbavoval ho přebytečných technických vymožeností (Idioti), časy syrového citového vyděračství (Prolomit vlny) a filmy plných cynické ironie (Kdo je tady ředitelDogville), vším za velkého ohlasu světa. V poslední době jeho ego dospělo až k módě estetizování destrukce a ódě na vlastní depresi, kterou samorostlý tvůrce trpí a netají se tím.

Jakkoliv se jeho novinka Melancholia vydává za „krásný film o konci světa“, příliš krásně vám po něm nebude. Podobně jako Antikrist, vše začíná nádherně naaranžovanými zpomalenými záběry, tentokrát v hyperrealistických barvách a podle vzorů klasických obrazů. Jenže jejich ohromující vizualita je prázdná, pokud vás tedy nepohltí melancholická, hrozivá atmosféra, kterou se tvůrce snaží diváky i postavy zhypnotizovat.

Kdo jí nepodlehne, na toho čeká pak jen slabý odvar z Rodinné oslavy, výborného dramatu Trierova kamaráda Thomase Vinterberga – v první částí, kdy psychicky nemocná Justine (Kirsten Dunst, uplatňující svou dualitu temnoty a sladkosti) nezvládne svou svatbu. A ve druhé pak budete čekat na konec světa a konec filmu, na druhou srážku s melancholií, tentokrát v podobě obrovské všepohlcující planety.

Trier je příliš inteligentní na to, aby jeho film postrádal smysl, a příliš poťouchlý na to, aby ten smysll byl jasně zřetelný a nenarušovala ho řada záměrných nepřesností (jako že první záběry konce světa se liší od těch závěrečných). Ovšem tolik se tu opájí jedním názorem a jednou náladou, že se na 130 minutách apokalypsa jeho odevzdaného, nemocného a nenávidícího světa vleče. I když pořád dobře vypadá.

Co mě nadchlo:
slušný návrat Kirsten Dunst na scénu
některé obrazy
vtipná rolička plánovače svatby
honosnost sídla, kde se vše odehrává
že k nám film dorazil do kin jen týden po světové premiéře

Co mi vadilo:
že začátek napodobuje začátek Antikrista
že mě film spíš nudil, než hypnotizoval
že na ruční kameru se nedívá moc příjemně
záměrně nepochopitelné chování postav v mnoha scénách
hlučná gradace Wagnerovy hudby na závěr

Melancholia, Dánsko/Švédsko/Francie/Německo, 130 minut. Režie Lars von Trier, hrají Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Alexander Skarsgard, Charlotte Rampling, Jesper Christensen, John Hurt, Stellan Skarsgard, Udo Kier. Premiéra 26. 5. 2011.

Hodnocení: 40 %

26.5.2011 12:00| autor: Aneta K.

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist