Martina Bittnerová: Gamblerství je vážný problém. Sází už žáci v šesté třídě

Spisovatelka Martina Bittnerová je známá nejen svými knihami o už trošku opomíjených osobnostech naší historie, ale také svým životním příběhem, který převyprávěla v knize Život s gamblerem. Jak velký problém u nás hazard je? Obrovský! Sází totiž už děti v šesté třídě, ale nikdo to nevidí. Nejen o gamblerství jsme si s Martinou povídali.

mbittnerova-1100x618.jpg Zdroj: archiv Martina Bittnerová, Jakub Karlíček

Píšete mimo jiné knihy i o slavných ženách historie. Proč jste si vybrala zrovna tento žánr?

Ráda bych to trochu upřesnila, píši totiž i o mužích a z velké části se jedná už o osobnosti opomíjené. Dostala jsem se k tomu kdysi nepřímo přes astrologii, konkrétně za to může jedna knížka Miroslava Ivanova a Luby Skořepové. Před lety jsem měla možnost s paní Skořepovou párkrát osobně mluvit, ale nikdy jsem se jí nepřiznala k tomu, k jakému zájmu mě přivedla. Psaní o osobnostech mě pohltilo nejvíc z toho důvodu, že jsem tím získala možnost připomenout současníkům jejich zajímavé předky. A myslím, že mám dar o nich psát poutavě, zároveň s lidským pochopením a pokorou. Snažím se proto tohoto daru přiměřeně využívat. A k mé radosti ho využívá občas i Český rozhlas v cyklu Osudové ženy.

Která z osobností je Vám nejmilejší a proč?

Vážím si každé osobnosti, která se dostala na stránky mých knih. Samozřejmě ale jednu favoritku mám a tou je Karolina Světlá. Zaujala mě svou ironií a věčným zápasem mezi tím, co by chtěla a co musí. V neposlední řadě si jí vážím proto, že si nastavila pro život docela přísná morální měřítka a ta se snažila dodržovat.  Na jednu stranu ji to svazovalo, na tu druhou se nezpronevěřila sama sobě.

Vaše kniha Život s gamblerem je autobiografická. Řeknete nám k tomu něco víc?

Ta knížka, tedy spíše původní text vznikl v deseti dnech mého života, kdy jsem se ocitla v pekle, bylo to necelý měsíc po sebevraždě mého dlouholetého partnera. Jednalo se o muže inteligentního, vzdělaného a profesně úspěšného, avšak dlouhá léta se potýkal s patologickým hraním. Bohužel poslední recidivu, tedy návrat ke hraní, ukončil dobrovolným odchodem ze života.

Jde tedy o mých deset let po jeho boku zhuštěných do autentického textu, který vznikal v pro mě těžké době. Musela jsem se vyrovnávat s jeho sebevraždou a rovněž s tím, jakým způsobem se mi otočil v jednom okamžiku život doslova vzhůru nohama, a mohla jsem se přitom opřít jen o své ruce. Tím činem mi navíc bývalý přítel ukázal, že veškerá snaha, nebo spíše podpora v abstinenci byla marná, protože svou situaci nezvládl. Tehdy se na mě sneslo obrovské množství lidí, jež se rozhodli mi složité chvíle ještě trochu „přisladit“. Psaní pro mě znamenalo únik z tohoto marasmu, kdy jsem si mockrát opakovala otázku, kam až jsou mnozí lidé schopní klesnout.  V tom textu jsem se ohlédla za vztahem a vypsala se z toho, co soužití s gamblerem obnášelo, co jsem si po jeho boku zažila dobrého, ale v těch hráčských fázích špatného.

Rozhodně jsem však nepočítala s tím, že by to mé vyprávění jednou získalo knižní podobu. Jistým způsobem jsem ale za to vděčná, dnes bych už to tak syrově a otevřeně napsat nedokázala.  A vzhledem k tomu, že mi i samotní gambleři tvrdí, že kniha má pro ně terapeutický smysl, jsem za její vznik ráda. Ale jinak zůstává pro mě především památkou na nejtragičtější okamžiky mého dosavadního bytí.

Jak moc velký problém podle Vás gamblerství je?  

V naší společnosti se jedná o velmi podceňovaný problém. Sází přitom už žáci v šesté třídě na registraci svých rodičů. V televizi i na internetu na nás útočí xy reklam na hazard, které se nás snaží vemlouvavě přesvědčit, že hazard patří do všedního života. Lidově řečeno, cpeme to dětem už od kočárku. A to nemluvím o tom, že si dnes můžeme zahrát ruletu přes internet a česká města jsou mnohdy hazardními podniky doslova přeplněná. Lidé si však pořád namlouvají, že jim se nic nemůže stát, a že se ten problém týká méně důvtipných jedinců z okraje společnosti. Opak je pravdou.  Naše společnost tím pádem produkuje obrovské množství problematických hráčů. Hazard přitom ničí rodiny a lidské životy.  Zní to jako fráze, avšak stačí se rozhlédnout po okolí a těch příběhů uvidíme a uslyšíme mnoho.  Nechali jsme si hazardní podniky doslova přerůst přes hlavu a ještě to omlouváme slovy o jejich ekonomické a společenské prospěšnosti.  Hazard je obrovský průšvih, časovaná bomba, která tu ale nikoho příliš netrápí.

Jezdíte na besedy za dětmi a mluvíte o něm bez obalu. Jak reagují?

O hazardu mluvím nejen s nezletilými, ale i s dospělými. Jelikož jsem maximálně otevřená a nemám informace o hazardu vyčtené jen z knih, tak jsou obecně posluchači mnohdy dost v šoku z toho, co se ode mě dozví. Sdílím totiž své osobní zkušenosti a postřehy. Každý navíc většinou přichází vybaven tím obrázkem, jež o hazardu vytváří média, tedy obrázkem prospěšného podnikatelského odvětví, díky němuž se staví stadiony a podporují sportovní aktivity mládeže. Pak pochopitelně ten střet s realitou, kterou jim já zprostředkuji, působí do značné míry překvapivě.  Najednou vidí, že hazard se může dotknout přinejmenším někoho, na kom jim záleží, že to není nějaké imaginární zlo, co obchází kolem a inteligentním a schopným lidem se vyhýbá. A přitom já pouze upozorňuji na průběh hráčského života a na jeho důsledky pravdivě a bez příkras. Já nepotřebuji nic přibarvovat, ono je to totiž strašné samo o sobě.

Samotní žáci kladou někdy mnoho otázek, jindy sedí jak opaření. Většinou to mé povídání ve zpětné vazbě hodnotí jako užitečné a přínosné.  Často se diskuse nad tématem přenese i dále do výuky, což mě těší.  Stačí si totiž uvědomit, že tipy na sázení se dnes objevují před mnohým sportovním televizním zápasem. Ten systém pak v důsledku vede k tomu se dříve či později do hazardu zapojit a stát se tím pádem de facto dalším sponzorem a těchto společností.

Jak moc velké mají děti zkušenosti s hazardem?

Zkušenosti mají běžně žáci základních škol. Nedávno jsem se ve skupině asi čtyřiceti sedmáků zeptala, kdo z nich si odpoledne vsadí. Zvedlo se šest odhodlaných rukou. To je bohužel realita, o které se veřejně nemluví. Sama jsem navštívila i školy, kde už se dokonce učitelé potýkají s patologickým hráčstvím u svých žáků.  Důsledky jsou pochopitelně zdrcující i vzhledem k tomu, že zvláště v regionech chybí dostatečný počet terapeutických zařízení pro nezletilé gamblery.  A nakonec když to vezmeme z ekonomické stránky věci, i samotná léčba hráčů nás všechny něco stojí.

Nebylo by tedy lepší poskytnout žákům i jejich rodičům pravdivé informace o tom, co hazard ve skutečnosti obnáší, a tím pádem alespoň některé dovést k myšlence, zda se touto zdánlivě lákavou cestou vydat? Jenomže zatím převažují ekonomické argumenty nad zdravým rozumem.

Co Vás asi nejvíce z jejich příběhů šokovalo?

Vždycky si říkám, že už mě nemůže po tom, co jsem vše prožila, nic překvapit, přesto mnohdy zas a znovu pociťuji lítost a úzkost. Ráda bych ale podotkla, že ty nejhorší ztráty na hazardu nejsou povahy finanční, to lze nějak vyřešit, ale jedná se především o ztráty vztahové a lidské. Patologickým hráčem totiž zůstanete do konce života, můžete pouze od hazardu abstinovat.

Kdybych měla hovořit konkrétně, tak mě třeba dost sebral příběh nadaného a šikovného studenta, který se během pěti měsíců stal patologickým hráčem a maturoval s neúnosným dluhem. Začalo to přitom naprosto nevinně a klasicky, jednoho krásného dne si zkusil vsadit. Nejvíc mě asi ale zabolely osudy některých hráčů seniorského věku. Píši o nich ve své knížce, zvláště jedna paní mi utkvěla v paměti, protože prokládala svou řeč citáty z klasické literatury, byla bývalou šachovou rozhodčí, ale automaty jí zničily v životě úplně všechno. Z této ženy jsem špatně spala skoro týden a dodnes na ni nedokážu zapomenout.

Co byste poradila těm, co s podobným problémem bojují?

Především by měli vyhledat odbornou pomoc. Podle mého názoru poučeného laika je i klasický terapeut lepší než žádný, protože těch specializovaných v odlehlých regionech často mnoho není. Existují také svépomocné organizace anonymních gamblerů. A nakonec nejjednodušší je podívat se na stránky emeritního primáře Karla Nešpora a tam už každý zájemce najde informace, kam se může obrátit.

To samé ale doporučuji i blízkým gamblerů, měli by si sehnat o problému dostatek relevantních informací, protože teprve pak mohou nějak ve vztahu ke svému blízkému fungovat.  Já jsem třeba chodila i na otevřené terapeutické skupiny pro hráče a jejich blízké, což mi tenkrát hodně pomohlo. Ušetřila jsem díky tomu svého bývalého partnera výlevů typu, proč mi lhal, proč se vymlouval apod. Jde o princip, že v té hráčské fázi každý gambler zatlouká a lže. Výčitkami nikam nepokročíte a ničeho nedosáhnete. Asi kdybych byla víc stíhací, mohlo se třeba něco vyvinout jinak. Ale příběh mého bývalého partnera je už bohužel uzavřený.

Na čem právě teď pracujete?

Momentálně se dokončují korektury mé jedenácté knihy v pořadí s názvem Čas motýlích křídel, která by měla v průběhu března vyjít. Opět v ní zabrousím do minulosti, ale pro mě trochu netypicky. Rovněž bych se ráda ponořila do studia a psaní o další zapomenuté české osobnosti. Zrovna dnes jsem se dozvěděla, že část literatury si mohu prostudovat jen v pražské Národní knihovně, a tak mám „obrovskou radost“, protože mě to zase bude stát spoustu času i peněz za cestu.

Je zima, máte ji ráda? Co v zimě nejraději děláte?

Pocházím původně z Nového Města na Moravě a zimu miluju, ale takovou tu s jiskřivým sněhem, který přikryje celou krajinu.  Bohužel do rodiště na běžky se z mnoha důvodů nedostanu, ostatně nejraději bych se tam natrvalo přestěhovala. Jinak v zimě nepochybně pracuji stejně jako na jaře či v létě, nevidím moc ve svém režimu změnu. Přiznám se ale, že v zimě mě občas přepadávají chvíle, v nichž bych nejraději zalezla do nory jako medvěd a probudila se až na jaře.

A v jakém ročním období se Vám nejlépe píše?

Nemám to rozdělené na roční období, píše se mi dobře tehdy, když mám klidnou duši. A tu jsem teď dva roky vzhledem k okolnostem neměla.

Máte před psaním nějaké rituály?

Nemám, protože je to činnost jako každá jiná. Samozřejmě ale většinou začnu psát ve chvíli, kdy jsem už text vytvořila ve své hlavě.

Jak dlouho Vám trvá napsat knihu?

Záleží na žánru, ale průměrně tak osm, deset měsíců. Závisí to někdy na termínu odevzdání rukopisu. Každý autor mi asi potvrdí, že právě hrozba termínu člověka donutí psát třeba od rána do večera a to pak stránky přibývají poněkud rychleji.

Kdybyste mohla být čímkoliv na světě, čím byste byla?

Zásadně sama sebou, se vším, co k tomu patří a pokud by to mělo být zvíře, tak Sněženkou, mým vlastním králíkem. Protože na rozdíl ode mě je od té chvíle, co jsem si ji přivezla domů, milovaná, opečovávaná a respektovaná, což já ze své původní rodiny neznám.

Děkuji za milý rozhovor a přeji mnoho úspěchů nejen v psaní, ale i v tak důležité osvětě, kterou děláte.

Foto: Jakub Karlíček, archiv Martiny Bittnerové

30.1.2019 10:00| autor: Petra Martišková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít

TOPlist