Mám se zamilovat a věřit mu?

Ahoj René, tak koukám, že Ti sem píší samé mlaďasky. Jsem už z jiné kategorie, ale snad mi jako chlap poradíš. Je mi přes 40. Před 10 lety jsem si vzala o dost staršího svého nadřízeného. Jako chlap(myslím sex) fungoval jen chvíli, pak už vůbec. Ale byl na mě moc hodný, miloval mé děti, zažili jsme spolu ztrátu našeho dítěte, taky se do nás montovala najednou znovu objevená bývalá dlouholetá milenka, ale vše jsme ustáli a díky mé velké lásce a vděčnosti jsme to vše ustáli. Před dvěma lety jsem porodila vytoužené dítě. Tou dobou jsem tak nějak řešila svůj věk, došla k tomu, že už jsem stará a tedy pro muže nezajímavá komodita. A že svoje nejlepší léta jsem vlastně položila na oltář rodině a starému manželovi(aniž by si toho jakkoliv vážil). Prioritou byla spokojená rodina a fungující domov. Po narození dcery, muž přestal tolik pracovat a věnuje se hodně malé. Užívá si svoje poslední dítě. Jenže mě to spíš přijde, jak když hodil veslo pomyslné lodi na mě a stal se dalším dítětem. Najednou už to není chlap, který byl mojí oporou a držákem ve starostech, ale je to další dítě. Chápu, že stárne, byla jsem na to připravená, ale já mám pocit, že to není jen o jeho věku.(můj otec je téměř stejně starý a funguje v pohodě), že je to spíš o jeho lenosti a pohodlnosti. Ono je jednoduché říct nezvládnu to a hodit to na druhého. Jde na nákup, téměř nikdy nekoupí to, co má i když to má podrobně popsané. Má jít do čistírny, tak tam nedojde vůbec, nebo tam chodí měsíc a ve finále ztratí lístek. Na výměnu žárovky čekám dva měsíce. A pak si řeknu synovi. Ráno uklidím a jdu s malou ven. Když se vrátím, můžu v kuchyni strávit další dvě hodiny uklízením po něm. Nefungující televize je prostě nefungující a nic se neřeší. Všechno leží na mě, musím vydělávat peníze, hasit problémy v podnikání, musím se starat o rodinu, musím uvařit, uklidit a taky bych se ráda věnovala malé (taky si ji chci užívat). Ztrácím trpělivost na chlapa, který je spíš rozumem batole. Naše střety a moje zklamání jsem před 4 měsíci u skleničky vysypala na jednoho sympatického padesátníka, klienta naší firmy. No dopadlo to tak, jak to dopadává…. Nejprve jsme se domluvili, že to vše bude jen o sexu. Oba jsme zadaní a máme děti (tedy mimo mojí malé jsou to všichni VŠ), ale oba máme takové volné vztahy. On je přes týden od své rodiny 400 km, má tady svůj dům a je pánem svého času. A já pracuji hlavně v noci (kvůli rodině) v kanceláři, takže rodina je zvyklá, že nejsem v noci doma. Nehledě na to, že doma by si někdo všiml, že chybím, až kdyby vyschly kreditky a v lednici zmizelo jídlo. Ale nějak se to zvrtlo. Oba podnikáme, takže spolu řešíme podobné problémy pracovní a vlastně i rodinné. Včera jsem si fňukla, že bych s ním chtěla být víc než jen jednu noc za týden. Chtěla bych s ním jít na koncert nebo se jet vykoupat. Já taky nemám moc času a malou (i když zatím to je nerozumné mimčo) do toho tahat nechci. Takže moje představa, k té jedné noci v týdnu ještě tak jeden večer nebo odpoledne. Nebo jedna večerní akce. Nebo prostě jen být vedle sebe. Doma. Večeře, film, nohy na stole a sklenička. On mi vysvětlil, že je děsně unavený z lidí, z rodiny, z péče o dva domy a chalupu, z práce na zahradě, je také dost aktivní a má dost zájmů (motorka, výcvik psa, sport) Že potřebuje být taky někdy sám. Já tohle chápu, taky potřebuji vypnout a vše hodit za hlavu, ale v tu chvíli bych chtěla být s ním. Jenže já vím, že před rokem se rozešel s dlouholetou milenkou. Vím, že s ní téměř bydlel, že s ní jezdil na dovolené, pomáhal ji a řešil její problémy. Moc o ní nemluví,ale popsal ji jako křehkou éterickou bytost, která měla psychické problémy z těžkého dětství(nazývám tyto typy žen- padlí andělé a mám pocit, že každý chlap má potřebu je tahat z problémů, zachraňovat a běhat jak psík-už jsem za svůj život několik takových zažila a přiznávám, že jsem na ně alergická. Já jsem jiná. Jsem realista. Jsem „holka“ krev a mléko. Jsem nohama na zemi, musím se se životem prát. Mými zaměstnanci jsou čtyři urostlí chlapi, vedle kterých musím obstát a ještě mít autoritu. Musím ukočírovat svoje puberťáky a být jim mámou i tátou. Když se ho zeptám, zda je náš vztah pouze o sexu(a mně by to bývalo ani tak nevadilo. Tak jsem to původně chtěla. Jednou za týden spolu strávit noc a víc neřešit), tak se ohrazuje, že ne. Prý je mu se mnou dobře, že mě miluje a že je tu jen a jen pro mě. Píšeme si každý den, volá mi. Ale když mu řeknu „pojď se mnou na koncert nebo pojeď se po práci vykoupat“, tak se vykroutí. Protože už mi není 20, abych věřila všemu, co chlap řekne nebo napíše, tak se Tě ptám jako chlapa. Mám si ho pustit k tělu a věřit mu? Zamilovat se a věřit mu, že i když mě miluje, tak mu stačí ta jedna noc za týden a nenaléhat na něj. A nebo si ho držet od těla a moc mu nevěřit, že jsem jeho jediná a milovaná. (přeci když někoho miluji, tak toužím po jeho společnosti) A nebo existuje nějaká ženská „lestička“(taková malinká nenápadná, na chlapy zabírající? :-)) ), (neraď mi – slzy v očích a odpírání sexu. Toho jsem daleka a navíc odpíráním trestám i sebe, ne?:-))))))))