Gabriela dlouho nemohla otěhotnět. Když se jí to konečně povedlo, byla v sedmém nebi. Narodil se jí krásný zdravý syn, z něhož měla obrovskou radost. Jenže i tak ji občas přepadávaly pocity úzkosti. Michal byl dítko velmi čiperné a zvídavé, párkrát se stalo, že chlapce neuhlídala a ten spadl třeba z postýlky. Gabriela si pak vyčítala, že je špatnou mámou. Na jejím duševním stavu se podepsala i sociální izolace. Neměla si s kým popovídat.
Přihlásila se sice do kurzu pro matky s dítětem v naději, že konečně pozná nějakou kamarádku, s níž by se daly sdílet trable, jenže do kurzu docházely buď mámy, které se znaly již z dřívějška a nikoho jiného do svého kruhu nevpustily, anebo hrstka těch, co na tom byly jako Gabriela – hluboko ponořené do svého světa a se stíženou schopností navázat kontakt. Gábině pomohla až změna prostředí. S rodinou se přestěhovali z Prahy do menšího města, kde spolu lidé byli zvyklí více komunikovat.
Případ Kláry je bohužel vážnější. I ona se na narození svého již třetího děťátka těšila a všichni jí klepali na rameno, že pro ni jako pro zkušenou mámu bude péče o drobka hotová hračka. Jenže nebyla!
„Měla jsem stavy, kdy jsem se i s kočárkem chtěla vrhnout pod autobus. Samozřejmě, že si to vůbec nedovedu vysvětlit,“ přiznává Klára, která měla po narození dcerky daleko lepší životní podmínky než po narození svého druhého dítěte – to ji totiž přítel opustil čtrnáct dní po porodu. Teď jí po boku stál milující manžel, ani to ale nestačilo. „Cítila jsem se, jako by se mi splašil mozek. Samozřejmě jsem věděla, že bych nedokázala vztáhnout na dítě ruku, jenže někdy byly ty černé myšlenky tak silné, že jsem jim vzdorovala jen s obrovským vypětím,“ popisuje žena, kterou postihla poporodní deprese – vážný duševní stav, který trápí až 15 procent žen!
Zoufalá Klára našla pomoc u své o dost zkušenější kamarádky. Ta jí vysvětlila, že podobnými násilnickými myšlenkami jako ona trpí i další ženy, které trpí depresí. Pomoc odborníka byla nevyhnutelná. Klára si zprvu myslela, že dostane předepsána antidepresiva, ale nakonec se rozhodla podstoupt speciální behaviorálně-kognitivní terapii, která ji dokázala vrátit zpátky do života. Díky ní se naučila vítězit nad vnitřní úzkostí. A dozvěděla se, že její depresi spustil traumatický zážitek – když jí bylo čtrnáct, její matka spadla z koně a od té doby je připoutána na invalidní vozík a nedokáže komunikovat – a že na vině může být také dramatický rozchod s předešlým partnerem.
Teď jen doufá, že její příběh bude poučný pro řadu žen, které zakoušejí stejná muka. „Pokud máte myšlenky na sebevraždu, vyhledejte odborníka dříve, než bude pozdě. Poporodní deprese se rozhodně dá léčit,“ vzkazuje.
A co vy? Setkaly jste se s poporodní depresí? A jak jste to vy nebo vaše kamarádka zvládly?
Foto: profimedia.cz
