Čarodějka – 3. díl

Třetí část románu o dívce v komatu se zvláštními schopnostmi.

-3-

„ Zastav se a řekni mi, o kom to celou dobu mluvíš!“
„O té holce beze jména. Uzdravila malého Seana, jen s pomocí ohně. Jako Satanášova služebnice!“ To už ale byly přede dveřmi a Matka představená přikázala sestře, aby počkala a nechala ji vejít samotnou. Přistoupila k lůžku, kde seděla dívka s malým Seanem v náručí.
Malými doušky právě upíjel chladnou vodu z poháru a na tváři se mu usadil šťastný úsměv. Abatyše se ani nemusela ptát, jak se chlapec cítí. Usoudila však, že si s dívkou musí okamžitě promluvit, pobídla ji tedy, aby uložila chlapce zpět na lůžko a následovala ji do komnaty.

„Posaď se“, přikázala a když se obě usadily Abatyše pokračovala:,, Chci vědět, jakým způsobem jsi to dokázala!“
„Já vlastně ani nevím. Řídila jsem se svým vnitřním hlasem. A myslím, že jsem udělala dobře!“
„ Nejsem si tím tak jistá!“
„Tomu nerozumím“
„Ani nemůžeš, nejsi řádová sestra. Hleď, nechci vypadat nevděčně, to cos dokázala je zázrak. A to je právě ono. Zázrak! Sestry se modlí k Bohu a prosí o mnoho zázraků a také o to, aby posvětil jejich počínání. Čekají na znamení celý svůj život. A pak přijdeš ty, nikdo tě nezná, pravděpodobně ani v Boha nevěříš, což je neodpustitelný hřích a vykonáš zázrak před jejich očima! A ještě k tomu použiješ oheň. Oheň je symbol zla!“
„ Takže voda ohřátá nad ohněm je vlastně Satanova voda?!“ hněvivě vykřikla dívka.
„Dost! Já mluvím vážně. Ty nechápeš co se děje. Jsou tu hodné sestry a také sestry z donucení, zapuzené manžely, vdovy, které přišly o majetek, který jejich manželé prohrály v kartách, Jsou nešťastné. Každá  z nich má jiný osobní důvod, proč slouží Bohu, což  ale nijak nesnižuje jejich obětování se pro nemocné. Dívka jako ty, jim může být trnem v oku, někdo, kdo zaplatí za jejich hříchy. Prosím buď opatrná. Nechtěla bych tě vidět hořet na hranici. Nemohla bych tě před ní ochránit.“
„ A jaký je tvůj příběh Matko?“
„ Jednou ti ho povím, až bude správný čas.“
Na chvilku se odmlčela a přisedla si k dívce ještě blíž.
„Cítím, že nejsi obyčejná dívka. A možná právě ty jsi ten zázrak o který jsem se modlila já. Jsi takový náš anděl“, přes tvář se  jí mihl stín hlubokého zármutku, „…anděl, jakým byla i má drahá sestra. V některých chvílích mě až bolí se na tebe dívat, jsi jí tak podobná. Máš stejnou odvahu a odhodlání, stejný oheň v očích. V těch jejích už ale vyhasl navždy. V těžkých chvílích, kdy je smrt silnější než naše snahy, mám chuť to vzdát a přestat bojovat. Ale vždy si představím, co by dělala Valentina. Bojovala by až do konce. A tak to dělám také.  Myslím, že by ji potěšilo, kdybys nosila její jméno, než si vzpomeneš na to své.“
Dívka vypadala jako by jí právě šlehly bičem. Valentina, to jméno  jí znělo v uších jako nádherná hudba. Byla si naprosto jistá, že tohle jméno k ní patří. Zaslechla v hlavě ozvěny hlasů lidí, kteří na ní volávali :,, Tino!“ Tušila, že tohle je její spojení s minulostí.
Věnovala Matce šťastný úsměv a vydechla: ,, Bude mi ctí Matko, děkuji.“
Tu noc obě ležely ve svých komnatách,ale moc toho nenaspaly. Přemýšlely o životě a také jedna o druhé. Valentina snad tisíckrát vyslovila do tmy své jméno a pokaždé, jako by se vrátka její paměti o maličký kousek pootevřely a hned v zápětí zase s velkou ranou zabouchly.

Brzy za svítání Valentinu probudily hlasité rány na dveře.
Sestra Helena ji vytáhla z postele a okamžitě jí začala navlékat přes hlavu šaty, které předminulou noc našla kuchařka ve staré truhle po jedné schovance, která byla předchozí zimu narychlo provdána. Tak narychlo, že si nestačila vzít ani své věci. Teď čerstvě vyprané a na slunci usušené, padly dívce jako ulité. Nestihla si je ale ani pořádně dopnout a už běžela tmavou chodbou za Matkou představenou, která pro ni poslala.
Udýchaná vpadla do dveří, ve kterých  už stála Matka představená. Natočila  se tak, aby Valentina viděla dál do pokoje. Tam stála žena a držela v náručí svou malou holčičku. Obě se třásly tak,  jako předtím malý Sean a tváře jim hořely. Zoufalé  hleděly na novou příchozí.
„Dítě, pojď prosím dál“, řekla Matka představená potichu a zavřela dveře. Valentina váhavě vstoupila.
„Matko, proč jste mě zavolala?“  hlesla, ale nebojácně přistoupila k dívce a opatrně jí odebrala děvčátko z náručí. Jeho matka se trochu zakymácela, snažíc se udržet rovnováhu, ale vzhledem k vysoké horečce to bylo velmi těžké.
„Dítě, nemohu je poslat zpět, ale nevím, jestli jim můžeme pomoci. Nemáme je ani kam uložit.“
„Vezmu je do své komnaty!“ přerušila ji Valentina :,, Je mi už dobře, vyspím se na zemi. Veďte tu dívku za mnou Matko!“
Když je obě přikryly pokrývkou, Matka představená učinila gesto prstem, aby ji Valentina následovala.
Když osaměly, Matka ji chytla za ruku:
„Dítě, vím, že jsem ti včera spílala, ale musela jsem tě varovat. Teď tu stojím a prosím tě o to abys svůj zázrak znovu zopakovala. Já se postarám, abys nebyla rušena. Myslíš, že to půjde?“
„Já se pokusím, ale nevkládejte do mne příliš velké naděje, Matko, já vůbec nevím jak se mi to povedlo. Ale slibuji, že udělám vše co bude v mých silách.“
„Děkuji ti Valentino, to mi stačí. Věřím ti. Pokud budeš něco potřebovat, víš kde mne najdeš. Přijď sama nebo pošli sestru Helenu. Té  jediné bezvýhradně věřím“.

Valentina se vrátila zpět do komnaty a posadila si na lůžko. Pozorovala, jak matka a její děvčátko bojují o život. Zapálila další dvě svíce a odhrnula pokrývku na straně děvčátka. Položila svou dlaň palec nad jejím tělíčkem a třikrát ji celou dokola obkroužila. Nakonec se zastavila v horní polovině těla a pomalu ho přejížděla do všech směrů. Nevšimla si ničeho zvláštního a ani její dlaň nijak bolestivě nereagovala. Začínala být zoufalá. Holčička se prudce rozkašlala a zvedla ruce. Valentina zahlédla něco tmavého zpod rukávku. Poodhrnula látku a zůstala v šoku. Něco takového v životě neviděla, tedy aspoň myslela. Děvčátko mělo v podpaží velkou černou bouli, která jí musela působit neskutečnou bolest.
Okamžitě přiložila nad bouli ruku, ale nic kromě štípání v dlani se nedělo. Kéž by se té boule mohla nějak zbavit, povzdechla si. No ano! Potřebuje dýku.

Vyběhla ze dveří a málem vrazila do sestry Heleny.
„Potřebuju dýku!“
„Snad ty nebožátka nechceš zabít,zbláznila ses?
Valentina ji beze slov vtáhla do komnaty a ukázala na bouli.
„To musí pryč!“
„Jsi si jistá? Dobrá,dobrá. Ještě, že ten tvůj pohled neumí zabíjet!“, odfrkla si, ale spěchala.
Za malý okamžik už dívka ohřívala ostří malé vyřezávané dýky nad plamenem a dávala instrukce sestře Heleně.
Ta položila na zem vedle postele teplou kožešinu a přes ni deku. Na ni velmi opatrně přemístily sténající děvčátko. Sestra Helena si klekla na kolena za holčičku a vzala si její hlavu do klína. Domluvily si signál, po kterém Helena podrží pevně obě dívčiny ruce tak, aby sebou nemohla hýbat a aby se Valentina snáze dostala k podpaží. Dívka si uvědomila, že nechala svíci u postele a natáhla se pro ni. Podívala se zpět na holčičku a tak si až v posledním okamžiku všimla, že jí svíce vlétla sama do ruky. Lekla se, ale neupustila ji. Sestra Helena si ničeho nevšimla, a tak si Valentina oddychla a snažila se dělat jako by nic.
Znovu nahřála ostří nože a přiložila ho na černou bouli. Kousala se do rtu, protože si dokázala představit, jakou bolest dívce způsobí, ale nic jiného se nedalo dělat. Zaryla nůž do napnuté kůže na vrcholku tvrdé boule. Děvčátko zasténalo a vzepjalo se tak, že  jej sestra Helena téměř nezvládala udržet. Valentina zaryla nůž ještě hlouběji,trochu ho otočila a pak rychle vytáhla. Z rány se začala valit černá krev, spolu s hnisem a sraženinou čehosi, co odporně páchlo. Dítě celou dobu sténalo. Sestra Helena pochybovala o tom, co ta cizinka prováděla, ale slíbila Matce představené, že jí bude pomáhat. Matky si vážila, a tak se modlila, aby se její velitelka v této samozvané léčitelce nespletla. Valentina se mezitím snažila vytlačit prsty, vše co v ráně bylo a zkrátit to utrpení. Namočila si kus plátna do vody a pokoušela se ránu vymýt. Když se jí to podařilo, spolu s Helenou dívku zase odnesli do postele. Valentina využila chvíle, kdy sestra odešla, aby vyměnila  špinavou vodu a odnesla krvavá plátna pryč z komnaty. Honem si přisedla k holčičce a položila svou dlaň nad krvácející ránu. Cítila,  jak nemoc odchází z tělíčka do její dlaně a  tu pak opálila nad plamenem. Skončila právě včas. Sestra Helena přinesla čistou vodu a úzké proužky plátna na obvázání rány a podivila se nad zdravou barvou dívčina obličeje.
„Nikdy jsem nic takového neviděla, ani jsem nebyla přítomna takovýmto metodám, ale od nynějška jsem tvá pomocnice, Valentino.“

Celý román ke stažení zde

21.10.2010 12:00

Další testy kosmetiky

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít

TOPlist