Čarodějka – 5. díl

V pátém díle románu Valentina objevuje lásku, zatímco v současnosti se záchranáři snaží vyprostit ji z vraku auta…

-5-

Její bratr. Byl tu jen malou chvíli a už stihl tuto nehostinnou místnost proměnit v místo zalité sluncem. Jeho plné rty neustále roztažené do velikého úsměvu odhalovaly krásné bílé zuby. Tmavé vlnité vlasy, připomínající roztomilé hnízdo,  mu dodávaly výraz jakési nezkrotnosti. Jeho obličeji však dominovaly hřejivě zelené oči orámované hustými řasami.
Jak moc jí chyběl. Zadržela povzdech. Teď je tady a ona si přece nebude kazit tyto výjimečné dny touhou po něčem, co nemůže mít. Tento klášter se stal jejím domovem a sestry její rodinou. Pokolikáté už si to opakovala.

Je to téměř dvanáct let co se v předpokoji královské ložnice loučila se svou jedinou láskou Edvardem. Králem Edvardem III. Oba dva se objímali tak, jako by se již neměli nikdy pustit uvědomujíc si, že je to velmi pravděpodobně naposledy, co si mohou vyměnit slova lásky. Jeho prosby, aby neodcházela, ji  po celou tu dobu mučí ve snech. Marie Kristina ale nemohla zůstat. Zhřešila. V očích své rodiny, přátel i církve. Zamilovala se do krále a dala mu své panenství. On ač právoplatně sezdaný s Philipou si ji ponechal jako milenku. Po tom, co s ním otěhotněla ji král chtěl vybrat vhodného manžela,  aby jejich společný syn nebyl barstard. Marie Kristina protestovala. Nemohla se přece provdat bez lásky. Král ale neustoupil, slíbil však, že počká, až se to maličké narodí. Marie Kristina porodila krásného chlapečka. Druhý den na to však záhadně zemřel. Byla přesvědčená, že za tím vším byla králova manželka Philipa, proto se rozhodla že se vzdá postavení královy milenky a splatí svůj hřích tím, že bude sloužit Bohu. Král to těžce nesl. Jak smrt svého syna, tak i ztrátu ženy, kterou velmi miloval a která mu byla i velikým  přítelem a oporou. Z lásky pro ni nechal opravit ženský klášter při opatství Cantebury a nechával jí pravidelně posílat dary a dopisy. Nikdy však za ní osobně nepřijel. Respektoval její rozhodnutí, ale jeho dopisy, ač v nich chyběla slova,“Miluji tě“ byly plné lásky.

Matka představená se probrala ze svého snění a zaposlouchala se do konverzace, která probíhala u stolu. Frederik bavil všechny ženy svými historkami, popisoval nový styl oblékání u dvora a neodpustil si ani klepy, které některým sestrám vehnaly červeň do tváří. Především těm starším, co žily v klášterech již dlouho předtím než přišly sem.
Kuchařka začala nosit další chod a tím bylo dušené králičí maso s brambory a  zeleninou v husté omáčce. Naklonila se nad Frederika a pošeptala mu, že se večer může těšit na svůj oblíbený ovocný koláč.
Frederik poděkoval a  rozpustile jí políbil ruku jako se to běžně dělá dámám u dvora.A ta stará dobrá žena se celá zapýřila a  rozechvělá odešla zpět do kuchyně.
„Ty jsi nenapravitelný Frederiku!“,napomenula ho Matka představená a dala pokyn aby všichni pokračovali v jídle.

Valentina seděla na židli u postele a snažila se přesvědčit obě dívky, aby ještě nevstávaly. Přinesla jim z kuchyně hustou polévku a chléb a najedla se s nimi. Obě se cítily dobře a tak jim dívka slíbila, že  pokud ji poslechnou a budou dnes odpočívat, budou moci jít příští ráno domů, kde na ně už netrpělivě a s obavami čeká jejich rodina.
Když obě znovu usnuly, sebrala jejich misky a nesla je zpět do kuchyně.
Kuchařka jí podala misku s králičí omáčkou, sama si nandala a vyzvala ji, aby se posadila s ní ke stolu.
„ Tak prý už máš jméno?“,otázala se.
„ Ano, dostala jsem jméno Valentina…Je to moc dobré. Já neumím vařit. Tedy myslím.“
„ Holka, já ti mám takovej pech. Když už sem zabloudí někdo, kdo se celej den nemodlí, tak si zas na nic nepamatuje!“
Rozesmály se.
„Já jsem Betty. Kdyby ti bylo smutno, tak já tady mám vždycky krajáč mlíka a kus koláče.“ Mrkla na Valentinu a ta vděčně pokývala hlavou na znamení, že pochopila. Byla šťastná za spřízněnou duši. A kuchařka vlastně také. Vařila zde již dvanáctým rokem, ale málokdy s někým ztratila slovo. Modlit se pravidelně musela, ale nijak se v tom nevyžívala.
Občas chodila krmit nemocné, když jich bylo mnoho a sestry nestíhaly. Prohodila s nimi pár slov, ale i těchto příležitostí bylo málo. Ne, že by nemocných bylo málo, ale většinou byli v bolestech a nechtělo se jim klábosit nebo rozebírat recepty.

Valentina se šla podívat na Seana a potěšilo ji, že jí přiběhl naproti. Vzala ho na zahradu, kde se posadili na trávu.
„ Vidím, že je ti už lépe. Zítra si pro tebe přijede tatínek. Těšíš se viď?“
„ Ano, moc. A ty? Kde máš tatínka?“
„ Já nemám tatínka.“
„ Ne, ne!“,rozhořčeně kroutil hlavou, „všichni mají tatínka a maminku“
„ Nepamatuji se na ně, víš.“
„ To jsi tak stará?“
„ Ani nevím.“,rozesmála sedívka. To byl ale zvědavý klučina. Zajímala ho spousta věcí a tak s ním strávila povídáním a hraním skoro dvě hodiny. Bude se jí po něm stýskat. Když ho odváděla zpět zastavil se před ní upřel na ni své modré oči a bezelstně řekl: „Až budu velký, taky budu kouzlit jako ty.“
„ Jak kouzlit? Jak to myslíš?
„ Myslela sis, že spím, odcházela jsi a přitom jsi mě přikryla. Ale byla jsi už u dveří. Chápeš?“
Valentina si vybavila ten moment, kdy od Seana v noci odcházela a zapomněla ho pořádně přikrýt. Když se však u dveří otočila, zjistila, že je krásně zabalený a je mu teplo.
Neuvědomila si, že to udělala pouhou myšlenkou. Dostala strach, ale snažila se nepolekat také jeho.
Přiklekla před ním a chytla ho za ramena.
„ Teď mě dobře poslouchej. Tohle je naše tajemství, nikomu o tom neříkej. V Božím domě se děje mnoho zázraků, ale jen ti s dobrým srdcem je vidí.“
Odvedla zamyšleného chlapce zpět a rozloučila se s ním.
Odešla hledat nějaký kout, kde by mohla být sama a konečně zjistit co vše umí.

Muži v helmách a záchranářských uniformách pobíhali okolo místa, kde se před pár hodinami stala nehoda. Trvalo jim téměř dvě hodiny, než se k ní dostali, protože obrovský vítr s hustým deštěm napáchal veliké škody a polámal mnoho stromů, které teď ležely na silnicích a blokovaly průjezd. Několik silných mužů ze záchranářského týmu se pilou snažilo rozřezat tlustý kmen starého dubu, který pod sebou pohřbil malého Wolkswagena jako by byl z papíru. Muži postupovali velmi pomalu a precizně, protože se obávali, aby ještě více nezranili řidičku, která ležela vklíněná mezi sedačku,volant a strom. Dýchala velmi mělce a zdravotníci je všemožně popoháněli a přitom na ni mluvili. Její zkrvavený obličej však nedával znát, že je vnímá. Mezitím si připravili lehátko, kyslík a přístroj na měření srdce. Po další dlouhé půlhodině se zdravotníkům podařilo k dívce dostat a  připevnit jí na obličej kyslíkovou masku. Záchranáři nakonec dívku vystříhaly z vozu a přenesli na lehátko. Přestávala dýchat a tak zdravotníci započali resuscitační práce a naložili ji do sanitky. Ta si vydala na rychlou jízdu městem k nejbližší nemocnici.

Valentina procházela dlouhou chodbou a přemýšlela o místu, kde by mohla být chvíli sama. Minula dveře, ve kterých ještě nebyla a tak udělala krok zpátky a vzala za vrzající kliku. Vstoupila do místnosti, které vládlo šero. Stála chvíli na místě, aby její oči přivykly a pak udělala krok vpřed. Rozhlédla se okolo sebe a uviděla knihy. Spousty knih. Na policích, stolech, židlích i na zemi, všude samé knihy. Přistoupila k nejbližší hromádce a vzala jednu po druhé do ruky. Nahlas předčítala jejich názvy. Většina byla náboženského zaměření, pak také životopisy královen, slavných vojevůdců, ale také lidí které neznala, a dále knihy v latině. Přemýšlela, proč se o tyto poklady nikdo nestará. Najednou ji ale přepadl tísnivý pocit, že není v místnosti sama. Pomalu se otočila a v tom ho uviděla.
Stál pohodlně opřený o sloup s pobaveným výrazem ve tváři.
Na sobě měl těsné černé kalhoty a volnou košili se širokými rukávy nedbale rozepnutou u krku.
„ Gratuluji, umíš hezky číst!“
„ Díky.“ Odpověděla stroze a otočila se zpět ke knihám. Co si o sobě vůbec myslí.
„ Prý jsi ztratila paměť. Opravdu si nic nepamatuješ?“
„Ne, nepamatuji.“ Neměla zájem s ním probírat svůj život. Jak si mohla myslet, že je přitažlivý.
„ Kdybych tě někdy políbil, věřím, že by sis to teď pamatovala.“
„ Kdybych vás někdy nakopla, věřím, že bych si to pamatovala celý život!“ To je ale namyšlený panák.
Práskla knihou a tak přerušila Frederikův smích.
Odebrala se k odchodu, protože s ním nemínila zůstat ani o minutu déle. Zastoupil jí však obratně cestu a opřel se o dveře.
„ Kampak krásko? Nechceš mi ještě předčítat?“
Ve Valentině vzrůstal hněv a rozhovor s ním ji dávno přestal bavit.
„ Uhněte mi z cesty!“
„ Hmmm, vypadáš nebezpečně, když ti šlehají blesky z očí. Líbí se mi to. Co mi dáš za to když tě pustím holubičko?“
„ Nenakopnu vás, to musí stačit.“
Frederik se rozesmál na celé kolo.
„ Páni ty ale umíš smlouvat, neživila ses tím už někdy?“
Valentina se musela držet, aby se  nerozesmála také. Když se smál, bílé zuby zářily a měl krásné dolíčky ve tvářích. Byl opravdu velmi pohledný.
„ Jak víte, nic si nepamatuji, ale je to možné.“ Nakonec už to nevydržela a rozesmála se také.
„ Jsem Frederik.“ Podal jí ruku na usmířenou.
„ Říkají mi Valentina.“ Přestala být ostražitá a podala mu také ruku. Frederik využil situace a přitáhl si ji k sobě. Byla tak překvapená, že se ani nebránila.

Celý román ke stažení zde

4.11.2010 12:00

Další testy kosmetiky

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznete zde.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít

TOPlist