Metličkové žilky, můj letní horor

Miluji léto. Pokaždé, když sluneční paprsky protnou dlouho zachmuřenou oblohu, je mi hned lépe, svět se zdá tak nějak hezčí, problémy menší a i já si připadám atraktivnější. Pak však nastane období krátkých sukní a má nálada klesne pod bod mrazu. S hrůzou si uvědomím, že mé nožky, které byly celou zimu zachumlané v dlouhých nohavicích protínají nevzhlední pavoučci, kteří nevykukují pouze v případě, že si vezmu sukni minimálně pod kolena. Smutně nastrkám hromádku několika velmi pěkných, stylových a hlavně krátkých kousků zpátky do skříně s myšlenkou, že snad někdy příště, až se na to budu cítit, nebo až metličky jednou ze dne na den záhadně zmizí. Jednou za čas, kdy sama sebe přesvědčím, že přece o nic nejde, že to nevypadá zas tak hrozně a nikoho to vlastně nezajímá, vytáhnu ze skříně dříve oblíbené kraťásky, nebo šaty a vydám se do města je tak „na krátko“. Toto přesvědčení mě však vydrží jen do doby, než potkám prvního člověka nedej bože známého. V tu chvíli bych byla schopná projít celé město po zpátku, jen aby se mi někdo nepodíval na nohy. Je tedy úplně jedno, že se snažím žít zdravě a udržuji si i po dvou dětech celkem pěknou postavu, když mi pak takoví malí pavoučci dokáží otrávit celé léto. Někomu se to může zdát malicherné, ale pokud se člověk necítí dobře ve svém vlastním těle, nemůže žít naplno 😊.