O tom, že kůže je schopna efektivně přijímat léčivé látky, věděli už ve starém Egyptě, kdy na léčení používali nejrůznější hojivé masti. Transdermální aplikace léčiv (trans dermis = lat. přes kůži) je v současnosti rychle se rozvíjejícím odvětvím a náplast je již běžně užívána v několika oblastech léčby – např. k tlumení silné chronické nebo lokální bolesti, kinetóz, k odvykání kouření, k hormonální substituční léčbě žen po menopauze, k léčbě hypertenze, anginy pectoris a k prevenci početí hormonální antikoncepcí. U celé řady léků je transdermální aplikace nyní připravována nebo je ve stadiu klinických zkoušek. Přesto je tato možnost podávání léčiv chápána v lékařské i laické veřejnosti dosud spíše jako novinka, kterou obklopují nejasnosti týkající se například možnosti dávkování, nedůvěra v mechanismus vstřebávání či strach z odlepení...
