Život s ex pod jednou střechou – jde to vůbec?

S přítelem jsme se rozešli po pěti letech vztahu. Už jsem se s tím jakžtakž vyrovnala a ráda bych si začala hledat novou lásku, než mi ujede vlak. Problém ale je, že spolu pořád bydlíme.

Přes čtyři roky jsme spolu bydleli v pražském bytě, který jsem zdědila po babičce. Zdeněk žil předtím u rodičů, ale potom, co se odstěhoval ke mně, rodiče svůj byt prodali a koupili místo toho statek v jižních Čechách, který si spokojeně renovují. Zdeněk se tak nemá kam vrátit, na venkov se mu nechce, bojí se, že by tam nesehnal žádnou práci. Začal si hledat pronájem, ale jde to ztuha. Jeho plat není nic moc, a navíc platí leasing na auto, takže kdyby měl dávat dvanáct tisíc měsíčně za byt, nezbylo by mu nic na jídlo.

Oba jsme uznali, že pro něho bude lepší, když si najde spolubydlícího, se kterým se o nájem podělí. Nabídla jsem mu tedy, že do té doby může bydlet u mě, na ulici ho nevyhodím, a nakonec jsem to byla já, kdo se rozhodl pro definitivní rozchod. Teď už to jsou ale tři měsíce, co spolu bydlíme v jednom bytě, a přitom už spolu nechodíme. Upřímně se o mě začíná pokoušet nervozita, aby se Zdeněk vůbec někdy odstěhoval.

Abych ještě vysvětlila, proč jsme se vlastně rozešli… Nic zlého jsme si neprovedli, nebyla v tom žádná nevěra, hádky taky nebyly na denním pořádku… Vztah ale totálně vyšuměl. Jestli jsme se za poslední půlrok milovali dvakrát, tak to byl úspěch. Neměli jsme si co říct, Zdeněk se po večerech akorát díval na televizi, já jsem seděla vedle v pokoji u internetu. Žili jsme vedle sebe jako spolubydlící. Představa, že by to takhle bylo celý život, mě vyburcovala k rozhodnutí: musíme to ukončit.

Oficiálně už tedy spolu nejsme, ale pořád se míjíme doma. V podstatě žijeme stejně, jako jsme žili předtím – pro ilustraci, pořád vařím večeře pro dva. Protože nemáme žádné zásadní konflikty a jsme na naše soužití zvyklí, v podstatě bychom mohli fungovat jako ideální spolubydlící a Zdeněk by na stěhování nemusel pospíchat. Na druhé straně mi ale připadá, že mě to blokuje v hledání nového partnera.

Nějaké to rande v minulém měsíci už proběhlo a u jednoho objeva jsem i přespala, ale po příchodu domů jsem se cítila tak provinile, jako bych Zdeňka strašlivě podvedla. Nic jsem mu neřekla a nevím, jestli už také nezačal někoho lovit, ale podle náznaků a různých indicií se spíš obávám, že by mě naopak rád získal zpátky. Radši ani nemyslím na to, jak bych se cítila, kdybych si někoho nového přivedla domů. A také mi není jasné, jak bych tomu „novému“ vysvětlila, proč ho k sobě nechci pozvat ani na kafe. Pochopitelně by na Zdeňka žárlil.

Kamarádka mi radila, abych dala Zdeňkovi ultimátum typu: do 30. června musíš být z bytu venku, jinak ti vyhodím kufry před barák. Ale na to jsem moc měkká. Jak ho přesvědčit, aby se odstěhoval, ale neublížit mu?

28.4.2011 12:00| autor: Petra
Více o tématu: společné bydlení

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist