Diskuze

Zdravím, tento článek jsem vyhledala potom, co jsem už docela dost psychicky vyřízená z ženského kolektivu plného nesmyslů. Jsem přitom ještě v kolektivu, kde jako jediná mám dítě a rodinu a nejde mi o kariéru a jsem mezi tunou kariéristek. Holek s tituly co se jedna před druhou předhánějí. Kolikrát když je poslouchám, tak zírám, jak jedna druhou buzerují a dělají, že je to normální. Pak si lezou do zadečků. Pak když jedna je fuč tak si uleví na její adresu. Bože! Jsou jako supy a já už na to nemám. Šéfová je fajn, ale to nepomůže. Nejhorší na tom je, že do práce jsem se moc moc moc těšila a toto místo jsem brala jako dobrý krok po mateřské ..koneckonců jako můj pracovní krok mezi všemi. Ale je mi líto, že ženy jsou takové. Z jednoho zaměstnání jsem byla vyhozena mou nejlepší kamarádkou s tím, že jsem ji prý ohrožovala v její pozici. Dokonce mimo její zaměstnání docílila mého neúspěchu v jiné šanci na místo a získala ho sama, potom co jí fakt dali sbohem v té původní práci. Vše jsem předtím vysvětlovala, že o její místo nemám zájem. Chci jen výplatu a klid. Začala se po mne vozit a buzerovat za hlouposti a lhala. Lži na mě nejsou už vůbec. A skončila s větou, že mi rozbije držku. Nechápala jsem nic. Odešla jsem. Jinak mám rodinu, školu a o nic jiného než dobrou práci v klidu, zájem nemám. Na kariéru a šéfování nemám čas. Ale bráním se před šikanou, to ano. Nevím, jestli to je dobou, ale v tomto jsem asi chlapem. Kolikrát mě ani nebaví rozebírat jejich témata, stále někoho hodnotit a soudit a povyšovat se nad něj. Hnus. Kolikrát když jsme JEN dvě v práci, tak jsem ráda za ticho! Brala jsem i prášky na nervi a když jsem si to začala tahat domů na dítě, řekla jsem dost. Jdu na jiné oddělení a když to bude stejné končím i kdybych měla jít na podporu a hledat jinde. Manžel stojí za mnou a to je pro mne důležité. Nenapadlo by mne, že překážkou v práci nebudou schopnosti, ale kolektiv. Je mi z toho zle.
Chtěla bych pracovat v klidu. Nic víc