Vrátí se?

Vrátí se? Ahoj, ráda bych znala tvůj názor na věc. Trošku nás přiblížím, oběma nám je 27 let, byli jsme spolu přes 2 a půl roku. První rok byl super, po 5 měsících jsme spolu začli bydlet v podnájmu (protože to přítel nemohl vydržet u rodičů v baráku, večně se s nimi hádal atd.). Byl pozorný, milý, kupoval mi květiny, psal mi i 20 zamilovaných zpráv denně. Chodili jsme spolu do stejné práce, prostě všechno super. Po roce vztahu jsme o práci přišli, a po dohodě s jeho rodiči jsme se nastěhovali k nim do vrchního patra domu. Já si nima nikdy nesedla, oni mě nepřijali, naopak mě věčně uráželi a měli nevhodné poznámky na mou osobu, ani mě moc neměli rádi, radši měli jeho bývalou, se kterou jsou velcí kamarádi. Já jsem jiná než jeho rodina, povahově i názorově, pro mě je důležitá důvěra, věrnost, pochopení, kdežto oni jsou takoví povrchní až sobečtí a na prvním místě mají peníze. Přítel tudíž byl mezi dvěma mlýnskými kameny-chtěl žít se mnou, jejich způsob života se mu nelíbil, ale zase je má strašně rád a příjde mi, že se jim chce zavděčit, aby byl ze 4 sourozenců nejlepší (je nejmladší). Po půl roce jsme si oba našli práci, ale to už jsme se stále víc a víc hádali. Už to nebyla ani jedna zpráva denně, o kytce (třeba jako omluva-a že bylo za co) ani nemluvím… Jeho práce je navíc hodně psychicky náročná, já na něj tenkrát vůbec neměla čas (práce, škola), do toho manipulování ze strany rodičů, a bylo toho na nás moc. Já se rozhodla odstěhovat a on tam zůstal. Dalších 5 měsíců jsme se scházeli ale bydleli každý jinde, byl to takový vztah nevztah-hezké chvíle střídaly hádky do krve, nezvedání mobilu, ignorace… Nakonec se něco zlomilo, prý jsem se přestala zajímat, a on ze dne na den přišel jak vyměněný. Omlouval se, sliboval… Nastěhoval se ke mě, pár měsíců to šlo, ale postupně přišly zase hádky. On mi lhal už úplně ve všem, já se chovala jako kráva a vadilo mi všechno. On se o mě nezajímal, byl mimo, přišel mi, že neví co chce. V práci teď mají nějaké změny, asi to nezvládá, ale bavit se o tom nechce. Vždy, když přijel od rodičů, byl takový jiný, odměřený. Já bych řekla ovlivněný. A já se bála, že ho zase ztratím, vyšilovala jsem, on se stále víc uzavíral. Stále jsme mluvili o rozchodu, ale vždy se to nějak urovnalo. Až před dvěma dny jsem přišla domů a on odstěhovaný, jen vzkaz, že odešel. Nezvedal mobil, nic. Prostě utekl. Snížila sem se a počkala na něj před prací. Chtěla jsem vysvětlení. Prý sem se chtěla rozejít. Nechtěla, jen jsem už nevěděla jak dál. Každopádně bydlí opět u svých rodičů. Spokojený není, nechtělo se mu tam, ale nemá teď peníze na své bydlení. A na mě mu v poslední době vadilo úplně vše. To že on lhal, že se o mě nezajímal, že mě snad neměl ani rád, je asi v pořádku. Promluvit jsme si nikdy neuměli. Vžít se do mojich pocitů, jak mi je, prý neumí. Že mám na něco jiný pohled pochopit nedokáže. A co teď? Pře sto všechno mi chybí.. Když nám nikdo nezasahoval do vztahu tak jsme byli jak jedno tělo jedna duše. On ale neumí říct rodičům NE, nechce si dělat zle. Chce mít svůj klid. Ale kvůli práci je věčně nervozní. Asi se k sobě už nevrátíme, všichni okolo mi říkají že to nemá budoucnost, ale mě to mrzí. Že utekl bez jediného slova, po 2 a půl rokách. Jak to někdo dokáže? To mu není smutno, to mu nechybím? Když večer před odstěhováním říkal, že nepočítal s tím, že to takto dopadne…