V slabé chvíli…

V poslední době mám opravdu pocit, že bych byla radši, kdyby byl jiný, než je. A to jsem doufala, že se nikdy nenastane. Už před pár lety jsem po zralé úvaze a několika ztroskotaných vztazích nabyla přesvědčení, že když už si někoho dalšího vyberu, musím ho akceptovat celého. Že buďto můžu žít v absolutní harmonii svojí samoty, která má nesporné klady i zápory, ale vždy bude pro mě harmonická, jelikož je má. Anebo se můžu rozhodnout pro muže, kterého si budu vážit pro to, jaký je, který si svými skutky vyslouží můj přirozený respekt, který nebude tlučhuba a který bude čestný. A za cenu těchto ctností pak musím akceptovat všechny další stránky jeho osobnosti a charakteru. To není lehký úkol.

Osud tomu chtěl, že jsem ho našla. On má skutečně vše, co bych si u muže mohla vážit. A všechno jsou to vlastnosti pro spokojený partnerský život velice důležité, ne-li elementární. Ale tušíte správně, je tu „ale“. Ono je snad, bestie, vždy a všude… Ne, není to absence lásky k němu. On mě vždy spolehlivě rozesměje. Je chytrý a zajímá se o svět kolem sebe. Nevyžaduje, abych mu denně vařila a není skoupý – vůči mně ani sobě. Dotek jeho dlaně má v sobě jakousi magii, účinkuje na všechny smutky a vyzařuje z něj uklidňující síla, která je nepopsatelná. A když se na mě usměje, nepotřebuju další důvod, abych žila. Jak bych ho mohla nemilovat?

Není dokonalý, jasně že ne. Není ani trochu flexibilní, změny plánu nebo spontánní rozhodnutí ho vyvádějí z rovnováhy. Ale zase se vždy rozhoduje uváženě. Dělá mu nevýslovné potíže vyjádřit své city nebo pocity jakéhokoli druhu. Ale zase nikdy neslibuje, co by nemohl splnit. Je zarytý pesimista, procházka v přírodě mu připadá jako nejnudnější věc na světě a moc nedokáže docenit umění, ať už hudební, literární či výtvarné. Vůbec si není jistý tím, jestli chce mít děti, nebo se oženit.

Ale to všechno jsou věci, ač pro mě důležité, které jsem se rozhodla přijmout a tolerovat. Opravdu to není lehké a také se mi to ne vždy daří. Ale já jsem skutečně přesvědčena o tom, že jedině tak je možné dosáhnout harmonie ve vztahu. Protože vždy, opravdu vždy, úplně vždy a u každého, bude nějaké „ale“. A lidé se mění jenom tehdy, pokud sami chtějí, pokud se sami rozhodnou, a i tak je k tomu zapotřebí obrovské vnitřní síly, odhodlání, trpělivosti a lásky k sobě samému.

Jenže mě stojí mnoho sil, den za dnem, abych si nestěžovala na to, co mě trápí. Potřebuji pomoc. Potřebuji ji zoufale, žádám o ni, prosím ho, ale ona nepřichází. Potřebuji nutně, aby mi oplatil stejnou mincí, aby mě přijal do svého života celou, nebo vůbec. A potřebujii ještě naléhavěji, aby se ode mne neodvracel. Aby pochopil, že je to vždy jen jeho dlaň, co mě vyléčí. Že po té dlani toužím, že slábnu, vytrácí se mi životní síla, pokud se mi jí nedostává. Že mi nestačí, pokud spolu bydlíme a spíme, že potřebuji, abychom spolu žili.

Já nevím proč si muži obvykle myslí, že je na všechno dost času. Proč si myslí, že smutek nějak časem vyšumí, aniž by se o to museli jakkoli zasloužit. Někdy se mi zdá, že čekají na to, až odejdeme a pak místo pár milých slov budou připraveni třeba i pět nám serenády pod oknem.

Jenomže ono pak už může být pozdě.