Už se nechci trápit…

Ahoj René, náhodou jsem narazila na tuto stránku a rozhodla se, že tě poprosím o tvůj nezávislý názor na věc. Pokusím se ti popsat oč jde. Výsledkem bych měla ráda, tvůj názor, zda to za to stojí či nikoliv. Jestli jsi se něčím podobným již někdy setkal. apod. S přítelem jsem téměř dva roky, dříve jsem se s ním vídala o víkendech ( pracovala jsem v Praze ) a to především na nějakých večerních akcích ( má hodně přátel a chce s nimi být ), postupem času mě to přestalo bavit, ta stálá konzumace alkoholu o víkendu, zkažená neděle atd, chtěla jsem čas využívat jiným způsobem, neznala jsem ho totiž téměř z jiné strany. Jemu se to nelíbilo, proč on by měl jezdit bože na kole, proč on by měl jezdit do Prahy, co tam bude dělat v takovým smradlavým městě atd.. takže to dospělo k tomu, že když mi přišla nabídka pracovního místa na Moravě v Brně, tak mě přesvědčil k tomu, abych to vzala a šla tam, že budeme spolu atd, přitom já se vzdala dobré práce, lidí a místa kde jsem to měla ráda. No nevadí. Jak je to teď. Od té doby co jsem za ním šla, tak jsem ho vlastně viděla ještě míň, než v době kdy jsem pracovala v Praze. Nebo viděla, to není asi správné slovo, spíš cítila to že se mnou je.Je to půl roku a tento pocit jsem měla úplně minimálně. Snažím se s ním o tom mluvit, že by se mi měl víc věnovat a ne jen vedle mě spát, že by se mnou měl mluvit ( skoro vůbec nemluví a to fakt ), že citové strádám, že by bylo fajn kdyby někdy přišel a jen mě pohladil, že by se se mnou mohl vyspat, že by cokoliv, já bych to cokoliv totiž udělala. Nevím co se stalo, asi ten vztah beru moc vážně a už pro toho partnera nejsem kouzelná. Nějak mě ale drží při sobě. Vždy když se pocitově vzdálím, tak se ho zeptám jestli mi fakt nechce něco říct ( taková ta naděje umírá poslední ) a on řekne vynuceně mám tě rád. A mě to v tu chvíli stačí a nedokážu se vydat svojí cestou. Včera se stala taková věc, brečela jsem ( brečím poslední dobou často ), připadala jsem si že se zhroutím, čekala jsem že mě uklidní a utěší, když brečím kvůli nespokojenosti ve vztahu za kterou si myslím, že já nemohu. Nechal mě tak několikrát ani nehnul prstem a ani nic neřekl a až potom někdy večer mi po telefonu řekl, že mám pravdu, že on mě nemá tak rád jak já jeho ( to už mi řekl víckrát ), že on to má tak prostě nastavené, že se na nikoho neváže, že je to pro něj lepší, není zranitelnej a celkově, že jsem mu vlastně u zad a že když mu dám pokoj – nebudu mu psát nebudu mu volat, nebudu na něj mluvit, tak se o mě bude asi zajímat. Já ještě nevím co to je láska, ale podle mě toto ne. Poraď. Už se nechci trápit. Ahoj Klára PS: nejsem ošklivá a nudná