Třeba ho to se mnou přestalo bavit…

Ahoj, ani nevím čím začít ale potřebuju nějakou radu nebo něco co mi vysvětlí můj problém. Jsem z přítelem 6 let, začali jsme spolu v práci a já si tehdy myslela že by to mohl být po mých zážitcích z předchozích vztazích ten pravý……tak jsme se sbližovali víc a víc až jsme se sblížili úplně. To krásný jak v mnoho vztazích bývá trvalo asi jeden rok, po té jsme se spolu odstěhovali od rodičů a tím to asi začalo. Odstěhovali jsme se tam kde on měl svojí rodinu, přátelé a kde se cítil on sám dobře. Naopak já jsem tam neměla ani přátelé, ani rodinu, prostě nikoho na koho bych se mohla obrátit popřípadě s někým si třeba jen promluvit…. v tu chvíli jsem na to neměla ani pomyšlení že bych si u někoho stěžovala hned co se s ním přestěhuji. Oba dva jsme chodili v tu chvíli do zaměstnání takže nám toho času na sebe moc nezbývalo a když už jsme měli nějaké to společné volno, dopadlo to tak že si svolal kamarádi a šli jednoduše ven. Nevadilo mi to, brala jsem to něco jako odreagování od práce nebo i ode mě. Jenže si na to začal zvykat, chodil ven častěji a častěji, vůbec nebral ohledy na mě ani na to že tam jsem uplně sama. Tak to šlo dál a několik let až mi to začalo dost silně vadit, ja chtěla nebo jsem od něj čekala něco víc než on. Čekala jsem že když spolu budeme bydlet a osamostatníme se že budeme něco jako rodina, zatím co on si asi myslel něco jiného co mi do ted rozum nepobírá. Pořád jsme se kvůli tomu hádali, rozcházeli a pak zase usmiřovali…..tak to trvalo další dobu a já pořád naivně doufala že se v něm prolomí kus ledu nebo kousek lítosti vůči mě ale jak píši naivně….. mezi tím jsem se snažila zapojit se trochu do jeho rodiny, poznávala jsem jeho mámu u který jsem poznala že je to báječný člověk, jeho sestru, další jeho sestru která mi dokázala se vším pomoc a hlavně mi ukázala to co nikdo, dala mi ze všech nejvíc, vyslechla mě když mi bylo nejhůř, podpořila mě i když to je její bratr a dostala se mi do srdíčka takovým způsobem že jí budu vděčná snad do smrti za to všechno. Tak jsme se přidala tak trochu k nim a chodila ven s ní a s jejími kamarádkami, myslím si že v tu dobu byl asi rád že má klid a nic mu nebránilo si dál užívat a dělat si co chce. Snažila jsem se to nějak přehlížet a nechávala jsem věci tak jak byli pak dokonce chodívali pátky na pokra tam bývali do rána a já si občas taky ulítla s kamarádkami někam a tak jsme se uplně odcizili. Měli jsme dá se říct každý svůj život neříkám že mi to nevadilo, to vadilo ale nechtěla jsem se mu ponižovat nebo něco podobného když jsem viděla že mu to vůbec nevadí. Tak uběhl zase nějaký ten pátek a já nastoupila do nového zaměstnáni kvůli více penězům, poznala jsem tam spoustu nových přátel začala jsem si trochu užívat i já a v tu dobu jsem zjištovala že není přítel pro mě, on mě totiž nikdy nevyslech, nikdy mě snad ani nerozesmál, nikdy mi nepodal pomocnou ruku, nikdy si semnou ani povídat neuměl a co bylo nejhorší že mu nebylo líto ani jedné jediné slzy co jsem pro něj uronila. Tak jsem v práci poznala i jednoho fajn kamaráda který mi dával to co jsem nikdy nedostávala od něj. Scházeli jsme se s tím kamarádem dál, vídali jsme se v práci a mimo práci občas. Byla jsem dokonce i rozhodla že se s tímhle dám dohromady ale na konec nedala, přítel se všechno nějakým neznámým způsobem všechno dověděl a bylo po všem a já si v tu dobu asi uvědomila že bych o něj přijít nechtěla. Tak jsem se mu omlouvala, psala jsem mu jak k tomu všemu došlo a že za to trochu taky mohl on. Říkala jsem mu co mi chybělo, co jsem od něj chtěla, čekala a všechno. Tak jsme usmířili a bylo po problémech na chvilku. Čas běžel a já si připadala jednou štastná, pak jsem přišla do jiného stavu a tím jsem si to asi podepsala. já byla těhotná a on si pořád lítal ven, stále si svým způsobem dělal co chtěl tak jsme se zase začali hádat, strašně mi vadilo že není semnou že nechce trávit čas semnou a ještě ke všemu jsem byla víc citlivější takže mě naštvala každá blbost co se ke mě donesla….a to všechno nak uběhlo a narodila se nám malá byla jsem štastná že mám aspon ji a pevně doufala že se náš vztah aspon trochu zlepší když už jsme byla uplná rodina ale bylo to zase na chvilku malou teda miluje co se dá, jako táta byl a je fakt výborný ale ke mě se nak pořád nemá, nevím čím to může být jestli to jen neumí dávat najevo nebo jen prostě nechce. No a tak bylo skoro všechno stejný a dokola ale já jsem se tomu už tolik nepodávala protože jsem měla malou a jiný starosti a taky jsem byla ráda za to že jí mám. Zas uběhli nějaký ty dva roky a jsem tam kde jsem ted přítel si našel práci v cizině a jezdí domu jen na víkendy nebo až jednou za 14 dní a já si myslela že mám po problémech, to sice měla ale jen po tom že přijede domů a je s námi pochopitelný chce si přece odpočinut…… jenže můj problém: začla jsem mu nedůvěřovat. Moje nedůvěra spočívala v tom že čím víc dál ode mě tím víc jsem ho podezřívala, možná to je jen mooje žárlivost nebo nevím ale všechno bylo v pohodě vždy když přijel domů a měl zase jet já ho jela odvést na místo kde čekal na odvoz s lidma který jezdili s ním do té ciziny. Jenže když přijel tehdy zase domů ucítila jsem z něho něco odporného něco jako kdyby mě podvedl nebo něco takového nevím co to bylo ale zeptala jsem se ho jestli se něco neděje, řekl že né ale pořád jsem to cítila tak jsem to nechala být. Pak jsem mu mu ale v telefonu našla že jsi píše s nějakou hokou tak jsem se slušně zeptala kdo to je a on že účetní jenže z toho co si psali bylo jasný že nejde asi jen o práci. Bylo tam sice o tom co se děje v práci nebo tak ale za každém slovu smajlík hned si začli tykat ale i tak jsem to nechala zatím být. Pak jsem ho šla odvést jako normální den kdy měl jet a přijel pro něj jeden pán a byla tam i ona hned jsem z ní ucítila něco zvláštního a né hezkého a on nastoupil s nimi do toho auto a ani se semnou nerozloučil pusu nedal nic když jí uviděl, nevím jestli byli domluveni nebo ne ale něco mi na tom furt nehrálo tak jsem si to pomalu dávala dohromady. Vzpomněla jsem si na ty smsky, psali jsi vlastně i na fb četla jsem jenom to pracovní ale co když si něco maže nebo něco to nevím, pak jsem se i koukala na hovory a byli tam dost a kdyz jsem se ho na to všechno ptala říkal mi co šílím že si s ní píše jen pracovně a ty hovory že si volali kluci z jeho telefonu skoro všechny. Pak byl častěji i na fb ale mě nenapsal, nezavolal smsku neposlal ale to by asi nebyl takovy problem protože to moc často nedělal jenže ted vůbec nic. Tak jsem se začla ptát víc a všechno jsem mu to začala vyčítat a on se pořád rozčiloval a nadával a ujistoval mě že jsem blázen. Prostě že to tak není, pak jsem začla sledovat kdy se přihlásí na fb a po jaký době až napíše mě noo napsal až za jakou dobu. Pořád si něco vymýšlí a po každý mi říká že to není jak si myslím a nadává že jsem stíhačka. Tak jsem mu pořád dokola psala jak to je a jak to cítím já a on mě má asi čím dál tím víc v pr****. Nevím třeba to jsou jen moje predstavy nebo žárlivost ale pořád mi to nedá, pořád mi na tom něco nehraje nevím co se to semnou poslední dobou děje že mu vůbec nevěřím ale kdyby měl něco s někym jiným na co by byl semnou? Bydlet má kde o malou by nepřišel to mu říkám na rovinu všechno. Vůbec to semnou neumí řešit a to mě štve nejvíc myslím si že ke mě není vůbec upřímný. Třeba ho to semnou přestalo všechno bavit a nemá semnou co řešit ale nechce mě ztratit ? Už tomu vážně nerozumím a ztrácím se v něm. Proto bych chtěla znát názor jiného muže na ten můj nekonečný příběh :D……..