Ihned jsem hodila myšlenky o stárnutí za hlavu a šla si v klidu vypít kávičku, přečíst noviny a pak jsem vyrazila do práce, svého obchůdku. V ten den jsem obsluhovala mladíka, který sháněl dárek pro svoji maminku. Pořád opakoval to je skvělý, to je skvělý, vy jste skvělá a já se cítila polichocena. Ovšem pouze do té doby než řekl: „Teda já vám povím, bejt o něco starší, tak do vás jdu!“
Ach jo. A přitom to není tak dlouho, co jsem si říkala, že až mi bude patnáct, tak se začnu malovat, a až mi bude osmnáct, tak přestanu mámě hlásit kam jdu, s kým a kdy se vrátím. A taky si vzpomínám, jak jsem coby malá holka říkala, že já budu mít děti až pozdě. První tak v třiadvaceti. Je mi třicet a nic.
No, nic se neděje a já nechci psát o biologických hodinách a ujíždějícím vlaku, jen mě tak napadá – to to letí. Už i já můžu říct: „To tenkrát, před dvaceti lety, na táboře…“
A taky si uvědomuji, kolik let je mým rodičům a jak si říkám, že jsou pořád mladý. Už nejsem ta drzá holka, která tvrdila o čtyřicetiletých ženách, že jsou stařeny. Rok od roku jsem shovívavější a klidnější. Tento stav mi vyhovuje a kdo tvrdí, že žena ve třiceti prožívá to nejkrásnější období, má pravdu. Vím, co chci – a to vždy nebylo samozřejmostí.
Ale taky se mi už stalo, že mi lezli na nervy mladí, velmi mladí lidé. A na to pozor! Myslím si, že člověk nesmí zapomenout na své mládí, protože pak by doopravdy zestárnul.
Uznávám, že tento článek nemá moc souvislost, je pouze o pocitech. Můj život se však skládá z pocitů a všechno, co dělám, dělám proto, abych byla šťastná. A to je ten nejkrásnější pocit, který znám.
Přeji vám právě tento pocit. Vždy a všude.
Vaše Veronika
PS: Buďto jsem upadla do hlubokého zimního spánku nebo už na mě leze jaro. Problém je v tom, že to nepoznám. Prostě si teď tak nějak sním…
PPS: Je mi vážně dobře.
