Smutný příběh čtenářky Kateřiny: Víra mě připravila o partnera!
žárlivost ve vztahu
Chodit do kostela, dodržovat půst a křesťanské zvyky? Pro jednoho poslání, pro jiného nepochopitelná zbytečnost. Jak to dopadá, když se do sebe takové protiklady zamilují? O tom je příběh sedmadvacetileté Katky, na jehož konci čekalo jedné velké zklamání…
Vztah věřícího a nevěřícího člověka může dobře fungovat za předpokladu, že se navzájem respektují a nic si nevnucují. Slečna si měla držet půst ve věcech, které se netýkají jejího partnera. Když už pro ni nebyla předmanželská čistota důležitá, nechápu, proč nutila své=ho partnera k sexuální abstinenci v době, kdy ONA držela půst. Mohla se zříct čehokoliv jiného, co se týkalo jen jí samotné. Nám smíšené manželství funguje – já nenutím manžela chodit do kostela ani se účastnit ničeho, co souvisí s mou vírou, a on zase respektuje, že já do kostela chodím, že se s dětmi před jídlem a před spaním pomodlíme nebo že někdy držím půst apod. Jemu ale nic z toho nevnucuji.
Smutný příběh,ale myslím si, že si měla slečna hledat sobě rovného.
Libi se mi ze byla autorka statecna. Podobnou naivitu zaziva mnoho zen v cirkvi. Najdou si nejakeho super chlapa mimo cirkev a mysli si ze ho predelaji. Kdyz totalne vyhori, zanevrou na chlapy obecne. Lepsi je opravdu hledat nekoho vericiho. A kdyz nebude katolik, bude treba z reformovaneho spektra cirkve. Predmanzelsky sex je taky tribici kamen. Nesouhlasim se soudicim komentarem vyse, ale vlastne ma pravdu.
Měla si najít taky věřícího muže.
Pokud byla tak věřící, jak mohla mít předmanželský sex (nesesmilníš!) a vůbec žít s mužem bez svátosti manželské?????