S přítelem jsme byli rok a 2 měsíce…

Přeji hezký den, s přítelem jsme byli rok a 2 měsíce. Mě je 22 let a jemu 24 let.Celou dobu to bylo skvělé, jezdili jsme každou chvíli na různé výlety dovolené, ve všem jsme si sedli a to i v sexuální oblasti, tam asi nejvíce, tam rozhodně nestrádal. Poté jsme si pronajali byt, kde jsme byli půl roku, ale z finančních důvodů jsme se, ač neradi, vrátili zpět, ale už jsme nebydleli každý sám, ale nastěhovali jsme se k mému tátovi. Několikrát jsem se ho dotazovala, zda-li mu to nevadí, ať mi cokoliv řekne, že chápu, že mu to není moc příjemné. Každopádně, stále tvrdil, že mu nic nevadí, ptala jsem se radši častěji. Na druhou stranu, nemusel nic platit a byl o něj postaráno až moc dobře, takže si asi neměl na co stěžovat, táta byl většinu času v práci, tak i soukromí bylo dostačující. No, bohužel, ted začátkem dubna se v něm něco zlomilo a já doted nemůžu přijít na to, co? První tři týdny jel vždy jednou o víkendu pryč, s tím, že jede s kamarády pařit, ale vrátil se pokaždé až ráno a samozřejmě nezvedal telefon, nic. Opadla u něj i chuť na sex. Samozřejmě mi to nedalo a na rovinu jsem mu řekla, že tohle chování mi na něj dost nesedí, jestli se něco děje a že mám pocit, že za někým jezdí, jeho chování bylo dost podezřelé. Tvrdil mi, že jezdí jen s klukama a že má špatné období a potřebuje více volnosti. Možné to sice je, vím, že muži to občas potřebují, ale také nejsem naivní a nějak se mi nechce věřit, že si někoho nenašel. Přišel další týden a on začal jezdit pryč už ob den, což už jsem nevydržela a ,, položila mu nůž na krk“ s tím, že tohle jeho chování přestávám tolerovat a bud s tím přestane, nebo končíme, že takhle to cenu nemá. Viděla jsem ho v týdnu pak už třeba jen na pár minut, jezdil spát ke své rodině. (což také nemusela být pravda). Řekl, že se rozejít nechce, ať tomu dám pár dní, dá se říci pauzu a že pak přijede a nějak si o tom promluvíme. Přišlo mi to zbytečné, ale budiž. Po týdnu přijel a rozešel se se mnou. Řekl mi, že mě nemiluje a nechce se mnou trávit svůj volný čas, proto prý jezdil pryč. Že mu nesedí mé chování, že jsem na něj moc klidná. Přitom jsem byla celou dobu pro každou zábavu, adrenalin, vše, co nás napadlo a dávala jsem mu ze sebe 200%. Přestal si toho zřejmě vážit, začal mě mít moc jistou a nějak ztatil zájem o mě bojovat. Při rozchodu si ale tak jistý nebyl, pořád říkal ,,asi to nemá cenu, asi to tak chci, asi to nepůjde“ A taky mi řekl to, že kdybych to neřešila, že by to tak být nemuselo, že má jen špatné období, jenže kdo by vydržel neřešit to, že celý měsíc jezdí bůh ví kam a nikdy dřív to nedělal. Každopádně jsem v něm poznala, že momentálně je to pro něj nejjednodušší řešení, než aby se snažil a něco pro nás udělal, když tvrdil, že je mu to líto a že nechce, aby to skončilo, ale že jinak to nejde. Já se rozejít nechtěla a nějak to stále nechci přijmout. Mám chut bojovat, ale nevím jak, rozhodně na něj nechci tlačit, ale vím, že když mu zmizím z dohledu, hodně rychle na mě zapomene a půjde dál, u něj platí ,, sejde z očí, sejde z mysli“ a to já nechci dopustit. Je tady nějaká šance, že to bude zase dobré a popřípadě rada jak na to? Každý mi řiká, že se na něj mám vykašlat a nechat ho jít, že si mě nezaslouží apod. Ale to bohužel v porozchodové fázi nechci. Je nějaké řešení, co s tím? Děkuji mnohokrát.